Radňovice – Slavkovice – Jámy

Křížové cesty nedaleko Nového Města na Moravě
Čtvrtek 9. června 2022

Iva naplánovala vycházku krajinou Českomoravské vrchoviny v místech mezi Žďárem nad Sázavou a Novým Městem na Moravě. Byl krásný den, jako stvořený pro poznávání přírody i artefaktů, které ji zkrášlují – v tolika místech lidé pro radost a oslavu života před nedávnem vybudovali či obnovili tematické stezky, sochy, kříže, kapličky či zastavení…
Dnes jsme hodlaly projít dvě nově vzniklé křížové cesty a jednu s názvem Cesta života.

Z Jihlavy jsme autobusem jely do Žďáru, pak kousek vlakem do Radňovic, odkud vede křížová cesta na Harusův kopec (741 m n. m.).
Než jsme se vydaly na svah s křížovou cestou, zastavily jsme se v obci poblíž stavení, kde nějaký čas žil spisovatel Josef Věromír Pleva (1899–1985), rodák z nedaleké Moravské Svratky. Jeho nejznámější knihou pro děti je Malý Bobeš – knihu napsal v roce 1931 v době, kdy jako učitel působil na škole v obci Černouček , podle knihy vznikl v roce 1961 úspěšný film, který se natáčel v Radňovicích a Slavkovicích.
Pročetly jsme infotabuli a jaly se stoupat po křížové cestě na Harusův kopec.

Za většinu fotografií dokumentujících dnešní vycházku vděčím Ivě, moje přispění je zanedbatelné.

Kvůli časové tísni jsme nevystoupaly až k vysílači, který vyrostl na místě chaty, již v roce 1922 vybudoval Klub českých turistů a roku 1942 zničil požár, ale stejnou trasou jsme se vrátily do Radňovic a polní cestou mířily do Slavkovic, které podle předběžných informací z webu nabízely několik atraktivních cílů.

Širých výhledů z luk na náhorní plošině jsme se nemohly nabažit – poté jsme došly k mohutnému kovovému kříži, nedaleko něhož bylo velké zastřešené pódium – stavba, jakou by v těchto místech málokdo čekal. Zanedlouho jsme ale sestoupily po svahu do upravené vesnice, jejíž nepřehlédnutelnou páteří je potok a ústředním bodem nový kostel Božího milosrdenství a sv. Faustyny, kde jsme se dočetly, že zítřejšího dne tu začíná 4. kongres Božího milosrdenství. Pro nás obě spousta zcela nových informací!

Ani tzv. Dolní konec vsi nezaostal ve štědré nabídce dychtivým turistkám:

Oldřich Blažíček (1887–1953), žák Hanuše Schweigra, získal Hlávkovo stipendium a cestoval po celé Evropě, rád se ale vracel do Slavkovic. Měl úspěšné výstavy doma i v zahraničí. V roce 2017 při příležitosti 130. výročí narození malíře byla na hasičské zbrojnici odhalena pamětní deska od sochaře Zdeňka Hoška – nedaleko totiž stávala malá pazderna, ve které se malíř narodil.

Další zastávka patřila památníku prvorepublikových politiků.

Žulový balvan s bronzovými reliéfy byl umístěn před rodný dům Karla Sáblíka – v době nacistické okupace byly bronzové plochy odstraněny a roku 2010 nahrazeny plastovými replikami.
Karel Sáblík (1871–1932), zdejší rodák, byl zvolen poslancem do vídeňské říšské rady v roce 1907 a jeho politická kariéra pokračovala tak úspěšně, že roku 1920 byl zvolen za agrární stranu do senátu.
Antonín Švehla (1873–1933), významný československý politik, byl v letech 1922–1929 předsedou vlády ČSR.
Tomáš Garrigue Masaryk (1850–1937) navštívil v létě 1928 během své cesty po Moravě zdejší kraj a zastavil se na Sáblíkově rodné rychtě ve Slavkovicích. Všude ho nadšeně vítaly zástupy lidí.

Rychta i galerie patří panu Sáblíkovi, vnukovi významného politika – ten nás výstavou, kterou jsme si nemohly nechat ujít, provázel.

Ze Slavkovic jsme odcházely naprosto spokojené – turistická zvídavost nás hnala do obce Jámy – obloha se ale začala zatahovat a ještě než jsme dorazily k další prohlídce pod širým nebem, začalo pršet, přidal se vítr. Měly jsme deštníky, ale boty čvachtaly.

Na kopci je pískovcový kříž stočený jako z větví stromů – Strom života byl postaven ke 100. výročí vzniku republiky, autory jsou sochař Petr Váňa a kameník Hynek Shejbal.
Na konci ramen kříže, ve větvích, jsou lipové listy ve tvaru srdce, tam, kde kmeny vyrůstají ze země, jsou letopočty 1918 a 2018.
V roce 2021 přibyla Cesta života – autory jsou umělecký kovář Josef Tulis z Dlouhého u Nového Města na Moravě a jeho pomocník Jan Špinar.

Na zajímavě tvarovaných kamenech vedle úvozové cesty na Vejdoch jsou upevněny kovové reliéfy na motivy starozákonního Desatera – jejich názvy jsou však převedeny do deseti současných pozitivních životních zásad – slov, nad nimiž by se měli poutníci zamyslet:
Víra, Úcta, Odpočinek, Vděčnost, Život, Věrnost, Poctivost, Pravda, Rodina, Štědrost.

Za normálních okolností je výstup na 663 metrů vysoký kopec jistě spojen s nádhernou vyhlídkou, teď bylo zataženo a my promoklé, ale naprosto spokojené, protože jsme si vážily toho, co máme a nedbaly toho, co nám není právě dopřáno.

Dvě zdejší lípy byly na vyhlídce nad obcí Jámy vysazené roku 1968 – jedna česká a jedna slovenská.
Dočetla jsem se, že za hezkého počasí je odtud vidět 22 obcí na všech světových stranách.

Kvůli dešti byly okolní louky rozmočené, proto jsme se musely vrátit stejnou cestou. Nám to ale nevadilo, sešly jsme do vesnice a vydaly se místní silnicí do Veselíčka, odkud jel vlak do Žďáru – všechno bylo umyté a svěží, vítr se mírnil, takže cesta pod deštníky nebyla protivná.
Šly jsme asi 3 km do Veselíčka silnicí osázenou starými vzrostlými stromy, povídaly si a mezitím se déšť stal tzv. zahradnickým, ale neustával.
Pět minut před příchodem do Veselíčka jsme slyšely houkat vlak, ten samozřejmě ujel, ale doufaly jsme třeba v autobus. Přicházely jsme k obci, kde je slavný orchestrion, vyrobený v roce 1850 ve Vídni, ve Veselíčku hraje svých osm písní od roku 1921 v hospodě, vyhlášené také skvělými řízky, a viděly jsme na nedalekou zastávku přijíždět autobus.
Rozběhly jsme se, řidič nás viděl, ale doslova dva kroky přede dveřmi zavřel a jel dál jakoby nic. Nedaleko (pár kroků) před námi musel zastavit u železničního přejezdu – s nadějí jsme pokročily ke dveřím, neotevřel a odjel, i když dobře věděl, že prší a další autobus jede v 6 večer. (Ten jistě nikdy nezašel osvěžit své srdce a mysl na Harusák, ani do Slavkovic, neřkuli na Vejdoch )
V zastřešené zastávce jsme ¾ hodiny čekaly dost prokřehlé, protože s deštěm přišlo ochlazení, na vlak v 16.14. Ten nás dovezl do Žďáru, kde jsme zakrátko měly autobusový přípoj do Jihlavy.