Stezka Českem: Vratěnín – Uherčice – Bítov

11. 6. 1888 byl v Praze založen Klub českých turistů – dnes je mu právě 134 let!
Ideou akce Stezka Českem je obejít v tento jediný den celou Českou republiku po značených turistických stezkách, takže se turisté dnes pohybují po trasách v blízkosti hranic po obvodu celé ČR.
Sobota 11. června 2022

Míla Bradová se stala dobrovolnou startérkou na jedné z etap této významné klubové akce – konkrétně Vratěnín – Bítov. A je jasné, že i my, všeteční turisté z Jihlavy, jsme chtěli být u toho! Míla nám všechno, včetně přihlášky, vyřídila, zařídila, vymyslela a zajistila… 🙂

Z Jihlavy je do Vratěnína poměrně daleko a dopravní spojení v sobotu veškeré žádné – vyjížděli jsme proto v 6 hodin auty a sraz byl ve Vratěníně, kousek od hranic s Rakouskem. Ivu, Jitku a mě vezl svým autem Václav. Ráno bylo jiskřivé a meteorology ohlášen krásný den.
Cestou jsme se poblíž Krasonic zastavili na kopci Humberk u kaple Panny Marie Humberské – nahoru jsme jeli lipovým stromořadím a obdivovali vlahé ranní vyhlídky do kraje.

Do Horní Slatiny, vesnice (asi 130 obyvatel) nedaleko naší trasy, jsme zajeli, abychom se stavili u hrobu Iviných předků. Hřbitov se rozkládá kolem původně románského kostela, zasvěceného jednomu ze čtrnácti svatých pomocníků, sv. Jiljí (Egidius). Pomyšlení, že stavba vznikla v 1. polovině 13. století, nádherné lípy obrovských rozměrů kolem tichého hřbitova a vysoká modrá obloha nad nimi – to vše nás uvádělo v tichý úžas. Bylo to jak v kalendáři – bílý kostel na kopci, všude kolem rozkvetlé kytky, které si pamatuju ze svého dětství…

Přes Jemnici, Dešnou a Rancířov jsme dojeli do Vratěnína, kde už čekala Míla s Františkem a další jihlavští turisté, celkem nás bylo 14.

Na katastru městyse je zapsáno 22 nemovitých kulturních památek, proto byl Vratěnín prohlášen za vesnickou památkovou zónu. Jedna z důležitých památek je zdejší budova historické pošty:
Roku 1560 bylo zahájeno pravidelné poštovní spojení mezi Prahou a Vídní po císařské silnici, která vede Vratěnínem. Kvůli značné délce trati a výrazně kopcovité krajině bylo nutné několikrát přepřahat – jedna z prvních stanic pro poštovní dostavníky na Moravě byla zřízena zde a roku 1723 povýšena na hlavní poštovní stanici.

Roku 1750 ale vznikla nová císařská silnice a začala se používat trasa přes Znojmo, Jihlavu a Čáslav – Vratěnín zůstal mimo. Dnes je tu kulturní dům a část budovy slouží jako sídlo obecního úřadu. V městyse žije necelých 300 obyvatel.
Na začátku 19. století postihly Vratěnín ničivé požáry, ráz a tvář tehdejší nové výstavby z roku 1824 se zachovala do dnešní doby. Na všech zdejších budovách jsou jasně poznat minulé slavné doby.

Nejatraktivnější zdejší okružní turistická stezka s názvem Graselova vede z Vratěnína územím bývalého uzavřeného hraničního pásma polními cestami a lesem k přírodní rezervaci Bílý kříž – tento úsek v délce asi 11 km byl první částí dnešní Stezky Českem.
Hned po startu jsme míjeli další významnou historickou památku, budovu bývalého kláštera bosých augustiniánů.
Na informačních deskách na fasádě jsem se dočetla, že zdejší klášter byl založen v roce 1696 a na začátku 18. století vznikl kostel v rozsáhlé zahradě a loretánská poutní kaple. Klášter byl bohatý, žilo v něm 20 řeholníků. Dekretem císaře Josefa II. byl v roce 1784 zrušen, pak dekret sice odvolali, ale nakonec budovy rozprodali různým zájemcům. Kostel v roce 1821 vyhořel – v současnosti jsou zbytky bývalých církevních budov renovovány.

Směřovali jsme po silnici k hraničnímu přechodu do Rakouska a u sochy sv. Jana Nepomuckého jsme odbočili na cestu, která nás dovedla až k Loupežnické vyhlídce u Bílého kříže na řekou Dyjí.

Než se vynadíváme, je čas zmínit se krátce o Johannu Georgu Graselovi:
Narodil se v roce 1790 v Nových Syrovicích u Moravských Budějovic. Jeho otec byl pohodný, matka žebračka. Učednická loupežnická léta si odbyl po propuštění otce z vězení. Poprvé byl vězněn v Drosendorfu v devíti letech pro drobné krádeže. Po několika loupežích byl roku 1812 zavřen do vězení v Hornu, ale podplatil úředního písaře a podařilo se mu uprchnout. Loupil dál a střídal místa úkrytu.
Chodíval také k vyhlídce nad horním tokem Dyje poblíž Vratěnína, které využíval jako strategické pozorovatelny při cestách z Rakouska na Moravu, dnes se jí říká Loupežnická, Graselova nebo podle názvu přírodní rezervace Bílý kříž.
Jeho loupežnická činnost byla největší v letech 1813–15. Pak byl pomocí lsti zatčen v obci Mörtersdorfu u Hornu. Po dlouhém procesu byl i se svými kumpány (prý jich bylo více než dvě stovky) odsouzen k smrti a 31. ledna 1818 popraven ve Vídni.

Vzpomínky na Grasela se staly v té či oné formě součástí ústních dějin na obou stranách hranice a jsou zajímavými doklady lidových historických a právních názorů v 1. polovině 19. století.
V místech jeho loupežnické činnosti vzniklo celkem 180 km stezek – nejen na našem, ale i na rakouském území, protože v jeho době byl ten prostor bez hranic.
A také víme, jak vzniklo slovo grázl.

Kraj kolem hranic je krásný a panenský, průmyslovou činností nezasažený – kolem cest Boží muka, staré studánky, které kdysi sloužily poutníkům – např. Zlatá studánka.

Po silničce kolem Vratěnínského potoka jsme se vrátili do cíle u kostela.

Podívejte se na mapku trasy Stezka Českem:

Po návratu do Vratěnína jsem si dodala odvahy a zazvonila na dveře fary – věděla jsem, že po smrti básníka Jiřího Kuběny se sem uchýlil jeho přítel Karel Žák.
Byl doma, chystal se asistovat při mši na svatbě, která se zanedlouho měla konat v kostele. Choval se ke mně i mým přátelům velice vstřícně, odemknul nám kostel, abychom si ho mohli prohlídnout. Také mi sdělil, že má v úmyslu udělat sochu pro Jiřího.

Když jsme přijížděli k 2,5 km vzdáleným Uherčicím, už zdálky byly vidět změny k lepšímu – naposledy jsme tu s Mirkem byli v roce 2008, a tak jsem byla příjemně překvapená.
O Uherčicích je první zmínka v darovací listině z roku 1310, v současnosti tu žije asi 350 obyvatel.
Zdejší zámek, založený na přelomu 15. a 16. století na místě někdejší gotické tvrze, patří k největším zámeckým areálům v republice. Prošel složitým stavebním vývojem – renesanční vzhled zámku doplňují barokní interiéry a spolu s romantickým krajinářským parkem celý areál vhodně zapadá do krajiny jižní Moravy. Zámek, spravovaný Národním památkovým ústavem, je často označován za „učebnici slohů“.

Areál zámku byl pro svůj velký význam a dosah prohlášen v roce 2001 národní kulturní památkou. Kromě mimořádné architektonické hodnoty objektu je velmi cenná výzdoba interiérů i okolní park se vzácnými druhy stromů a dvě barokní zahrady. V těsné blízkosti navazují na zámecký areál další hospodářské budovy bývalého velkostatku.
Zámek Uherčice byl rodu Collaltů, kteří drželi uherčické panství od roku 1768, roku 1946 zkonfiskován a přešel rovnou do národní správy. Nastaly smutné časy – skladovalo se tu hnojivo, sály se štukovou výzdobou se proháněla prasata, nechybělo mnoho k bourání objektu…

Zatímco jsme čekali na prohlídku, užívala jsem si pozitivních změn zde nastalých – schodiště ve vnitřním dvoře bylo krásně opravené, tehdy jsme se dostávali na arkády po žebříku!
Prohlídka okruhu v nově opraveném severním křídle zámku, která byla návštěvníkům nyní nabízena, měla název Apartmán knížete Odoarda – vyslechli jsme při ní historii posledního šlechtického rodu Collalto et San Salvatore, resp. knížete Odoarda, který na počátku 19. století provedl rozsáhlou přestavbu této části zámku.

Více obrázků naleznete ve článku z roku 2008 Police a Uherčice.

Naším dalším cílem byl Bítov – ale ještě než jsme dojeli do nového Bítova, který právě v těchto dnech oslavoval 90 let svého trvání (kvůli stavbě Vranovské přehrady, dokončené roku 1934, byla původní vesnice zatopená a vystavěna nová o kus dál), zastavili jsme se na Starém hřbitově, abychom se poklonili památce básníka Jiřího Kuběny.

Z místa, kde básník odpočívá, je vidět na hrad Bítov nad říčkou Želetavkou – Jiří Kuběna tato místa miloval a byla pro něj nekončící inspirací.

Po příjezdu do obce Bítova (asi 130 obyvatel) jsme se krátce zastavili v parčíku na návsi, kde panoval čilý ruch kvůli zmíněným oslavám, ale hlavně jsme mířili do kostela sv. Václava, kde se v srpnu 2017 konalo rozloučení s Jiřím Kuběnou.

Podívejte se na mapku okolí Bítova:

Ze silnice, kterou jsme stoupali ke hradu Bítov, byl nádherný výhled na hrad Cornštejn, míjeli jsme i rozhlednu Rumburak (a plastiku Krkavec Michala Olšiaka), ale čas nám nebyl v tuto chvíli příznivě nakloněn, takže rychle na záchytné parkoviště, abychom mohli stezkou v přírodní rezervaci Doutná skála dojít na hrad. Věděli jsme, že prohlídka interiérů už nebude možná, ale chtěli jsme pobýt na nádvoří, projít se okolím hradu, využít nádherného pozdního odpoledne k výhledům na řeku a lesy a zavzpomínat na knížete českých básníků v místech, kde dlouho žil.

Historie hradu Bítova sahá do raného středověku – byl založen knížetem Břetislavem I. na samém počátku 11. století na úzkém skalnatém ostrohu asi 70 metrů nad hladinou říčky Želetavky, která ostroh obtéká. V roce 2001 byl hrad zapsán na seznam národních kulturních památek.

Stíny se prodlužovaly, nastal čas návratu.

Na samý závěr jsme srdečně děkovali Milušce za skvělou skladbu dnešního programu a dostali od ní pamětní list, kterého si velice cením.

Cestou domů jsme třídili informace a odpočívali, protože zítra, v neděli 12. června, nás čekala akce Po Vysočině s Gustavem Mahlerem 2022, kde jsme s Ivou měly svá želízka v ohni. 🙂