Jubilejní 50. ročník akce
17. – 20. listopadu 2022
Turistická putovní akce se symbolicky po půl století své existence vrací tam, kde vznikla, do města Krupky v krušnohorské hornické oblasti, která je pro svou zachovalost a unikátní historickou hodnotu zařazena na seznam UNESCO pod názvem Hornická krajina Krupka.
Přibližně tak zněla úvodní věta pozvánky na akci, pořádané v závěru turistické sezony – letos se jí ujali členové odboru KČT Krupka z Ústeckého kraje – dovedete si představit lákavější nabídku?
Rázem jsme byli domluveni, Míla zařídila ubytování v nedalekých Teplicích, protože v Krupce nebylo nic k sehnání, a Václav nás ve čtvrtek 17. listopadu vzal do auta.
Z Vysočiny je do Krušnohoří dost daleko, proto jsme se zastavili v Roudnici nad Labem, abychom využili příležitosti k poznání města – průvodkyní byla Míla.
Předem upozorňuji, že tentokrát, ač byl můj oblíbený fotograf František přítomen, nemám jiné fotky, než které jsem sama ščudlou vyrobila. Zjistila jsem to až nyní při otevření poznámek téměř ¾ roku starých – snad to přežijeme. 🙂
Okouzleni nádhernými církevními stavbami pokračovali jsme na Karlovo náměstí, které nás uvítalo obklopené měšťanskými historickými domy a Lobkovickým zámkem. Nejdříve mě ale zaujala socha sv. Vojtěcha.
Socha je umístěna tak, jakoby světec mířil k bývalému brodu přes řeku Labe při výpravě na misie v Pomořansku. Při té cestě zemřel český biskup sv. Vojtěch v roce 997 mučednickou smrtí. Dnes bývá nazýván prvním českým Evropanem. 27. dubna 1997 sochu posvětil papež Jan Pavel II.
Na kamenné výšině nad řekou Labem stával již ve 12. století hrad.
Roudnice získala městská práva za vlády Přemysla Otakara II. a také městská opevnění začala vznikat ve 13. století. Koncem 17. století byl původní hrad prakticky celý zbořen a na jeho místě byl za vlády Lobkoviců postaven nový zámek s více než dvěma sty místností, masivním oboustranným vstupním schodištěm, impozantní hodinovou věží, krásně zdobenou kaplí a divadlem.
Kromě hlavní zámecké budovy je součástí areálu i klášter, kostel, hospodářské a administrativní budovy a jízdárna. Přestavba zahrnovala i vznik skvostných zahrad na nádvoří i v nejbližším okolí zámku. Na jeho vybudování se podíleli významní italští architekti, především Antonio Porta. Zámek byl centrem prosperujícího panství a významným kulturním střediskem.
Od II. světové války sloužil zámecký areál jako kasárna německé armádě, později české. Až do roku 2009 zde sídlila vojenská hudební škola.
Dnes byla v galerii první den přístupná výstava s názvem Učitel a žák – nádherné prostředí, nádherné obrazy – zapsala jsem si jména Slavíček, Nejedlý, Kavan, Panuška, Fila, Muzika, Čapek, Koblasa, Zoubek, Jaroslav Král, Mařák, Jiránek, John, Šimotová, Medek.
Roudnice na nás udělala po všech stránkách velkolepý dojem, ale museli jsme pokračovat. Cestou se počasí, dosud dobré, trochu kazilo a v Krupce nás přivítal déšť. V takovém případě je dobré si uvědomit, že je druhá polovina listopadu a že je to normální. 🙂
Ve štábu pochodu, který sídlil ve sportovní hale stadionu v Krupce, nás pěkně přivítali, předali vše, co jsme objednali a zahrnuli nás propagačními materiály. S uspokojením jsme se potkávali se známými – je vždy pěkné uvidět se a pozdravit, někdy není ani třeba slov, úsměv stačí.
Jsme zvyklí využít čas, a tak jsme zajeli autem ke štole Starý Martin a vydali se na prohlídku. A tím začalo, co jsem si nedovedla vůbec představit, že mě tak zaujme. A během celého pobytu intenzivně pokračovalo – poznala jsem mimořádné věci, o kterých jsem neměla ani tušení!
Štola Starý Martin o délce 2 km je nejdelší cínovou rudní žílou v České republice a střední Evropě. Těžba skončila koncem 50. let 20. století, v roce 2000 byla štola zrenovována a zpřístupněna pro veřejnost. Oblast kolem Krupky patří k nejstarším těžebním revírům v Krušnohoří – dobývaly se tu po dobu minimálně osmi set let nejen cínové rudy, ale v pozdější době se těžily i rudy wolframu, molybdenu, draselný živec a fluorit.
Ještě zbýval čas na prohlídku Hasičského muzea, které sídlí od roku 2015 v prostorách zrekonstruované barokní fary u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Krupce – vchod je z historického náměstí ulicového typu. Na ploše 400 m2 jsou v osmi místnostech a na chodbách exponáty, dokumenty a fotografie všeho, co se od nejstarších dob po dnešek týká hašení požárů.
Pak jsme spěchali do restaurace Na Střelnici, kde v 18 hodin začalo slavnostní zahájení akce. Setkali jsme se tu s Ivetou z Vizovic a s panem Ing. Janem Havelkou, který nám laskavě napsal překrásné věnování do dvou knih Chaty KČT, kterých je autorem a které jsme sebou vzaly pro případ setkání s ním.
Při zahajovacím ceremoniálu jsme pro okolní hluk a špatné ozvučení bohužel z projevů nic moc neslyšeli, děti zpívaly hymny – českou i slovenskou, což nás potěšilo.
Pak už byl čas zajet do Teplic a vyhledat zamluvené ubytování v penzionu Dexter, provedli jsme platby a získali lože. Skončil den napěchovaný událostmi.
V pátek 18. 11. 2022 jsme byli v 7 hodin, přesně podle propozic, v Krupce na parkovišti u Biskupského gymnázia, abychom podle předchozího přihlášení nasedli do autobusu č. 3, který nás poveze po stopách bitvy u Chlumce. Počasí neslibovalo nic skvělého a opravdu začalo ještě před nástupem do autobusu drobně pršet a hodně se ochladilo.
Průvodce zajištěný pořadateli směroval autobus nejdříve na Modlany, pak přes Roudníky (tady prý mají kostel se hřbitovem na prodej za 4,5 milionu) k jezeru Milada – sdělil nám, že odtud se brala voda na hašení červencového požáru v Českém Švýcarsku.
Milada je rekultivační jezero vytvořené v 90. letech v těžební jámě hnědouhelného Dolu Chabařovice na místě pěti bývalých obcí. Má rozlohu 252 ha a maximální hloubku 25 m. Bohužel nebylo pro déšť a nepohodu nic k vidění.
Nato oznámili ze štábu průvodci, že 6 Slováků nestihlo odjezd autobusu, tak jsme se pro ně vraceli do Krupky, cestou spadl klínový řemen. Přijel další autobus, ztratili jsme 2 hodiny.
Mám zapsanou další trasu: Jílové, Tisá, Sněžník – Hraniční bouda, pak návrat k Hřebenové boudě, odtud pěšky po ČTZ a NS na Děčínský Sněžník k rozhledně. Mlha, vítr, rozhled žádný, naprosto žádný. Skalní útvary cestou, Drážďanská proslavená vyhlídka veškerá žádná.
Okruhem jsme se vrátili do Hraniční boudy, pojedli tam a dozvěděli se, že Žďárští turisté budou v roce 2023 připravovat Poslední puchýř.
Pak jsme se konečně vydali k památníkům bitvy 1813. Snažila jsem se udělat si jasno, proto stručně uvedu historické události, které byly v napoleonských bitvách rozhodující:
České země poprvé okusily dobyvačnou touhu francouzského císaře Napoleona I. roku 1805, kdy se 2. prosince odehrála slavná bitva tří císařů u Slavkova. Tehdy Rakousko a Rusko utrpěly ze strany revoluční Francie drtivou porážku. Napoleon byl na vrcholu moci.
Bitva u Drážďan 26. – 27. 8. 1813 – vyhrál Napoleon a poslal vojáky přes Nakléřovský průsmyk v Krušných horách do Čech.
Bitva u Chlumce a Přestanova 29. – 30. 8. 1813 – spojené armády Rakouska, Pruska a Ruska porazily Napoleona – Francouzům velel generál Vandamme.
Bitva národů u Lipska 16. – 19. 10. 1813 – Velká Británie, Holandsko, Prusko, Rusko a Rakousko porazily Napoleona.
Bitva u Waterloo – 18. 6. 1815 – část vojsk Sedmé koalice evropských panovníků porazila Napoleona (Británie, Nizozemsko, Prusko, Hannoversko, Nasavsko, Brunšvicko).
Ze Sněžníku jsme jeli přes Tisou a obdivovali kouzelně tvarované skály, pak dlouhou vesnicí Petrovice, v níž během bitev v roce 1813 několikrát přenocoval Napoleon, pak už jsme vystoupili ve Varvažově, kde nás udivily rozměry rakouského i pruského pomníku.
V lese nedaleko rybníka je pomníček, kde byl ruskými kozáky zatčen francouzský generál Dominic René Vandamme, který prohrál bitvu u Chlumce. Vandammova pouť pokračovala do Ruska na Sibiř.
Autobus poté zastavil po pár kilometrech v obci Přestanov – v okolí probíhala v roce 1813 krutá bitva s množstvím padlých, Francouzi byli poraženi.
Luční cestou jsme se dostali do remízku, kde je pochováno 10 000 vojáků (z nich více než 7 500 ruských), kteří padli v bitvě u Chlumce a Přestanova 29. – 30. 8. 1813.
Hrob byl založen v místě nejprudších bojů, kde 29. srpna 1813 narazila 40ti tisícová armáda francouzského generála Vandamma na houževnatý odpor 15ti tisíc ruských gardistů a necelé tisícovky rakouských vojáků. Více než dvojnásobná početní převaha dávala Francouzům vysoké šance na úspěch.
Napoleon i jeho generál Vandamme však přecenili své síly. Pronásledovali spojence ustupující po prohrané bitvě u Drážďan zpět do Čech a hodlali využít aktuální roztříštěnosti jejich armády. Cílem bylo odříznout a zničit spojence, než se stačí zkonsolidovat.
Plán překazily ruské pluky, které se při ústupu postavily poblíž Chlumce na obranu – přítomen byl osobně ruský car Alexandr I. Druhého dne čekal Vandamme rychlé vítězství kvůli slíbeným posilám. Zjistil však, že se mu mezitím v týlu místo vlastních objevili spojenečtí vojáci a on se se svým sborem dostal do obklíčení. Bitva předznamenala definitivní zvrat v napoleonských válkách, které sužovaly Evropu právě desátý rok.
Bitevní pole bylo poseté mrtvolami, které kvůli riziku šíření cholery bylo nutné co nejdříve pohřbít. V rychlosti tak končila zubožená těla vojáků v mělkých hrobech, často tam, kde padla k zemi. V následných letech se pak vždy při větších deštích objevovaly na povrchu jejich ostatky. Nedůstojný stav vyřešil až po dvaceti letech od bitvy majitel místního panství. Nechal exhumovat mělké hroby, posbírat rozeseté ostatky a uložit vše do společné hrobky.
Deset tisíc obětí, které tímto způsobem našlo klidné místo věčného odpočinku, ovšem nepředstavuje zdaleka všechny padlé této bitvy. Jejich hroby se dodnes nalézají na různých hřbitovech, ale i na krajích polí, v lesích i jinde v okolí bojiště.
O pár set metrů dál je vysoký památník ruských vojáků.
Pak už odjezd do Krupky.
Zašli jsme do štábu pochodu koupit si celostátní Kalendář turistických akcí 2023, pak na předplacenou večeři do restaurace Na Střelnici a poté rychle do sálu kulturního domu Olympie, kde v 18 hodin začínaly přednášky – nejdříve místostarosta města Rostislav Kadlec vyprávěl o kulturní hornické krajině Krupka, která byla v roce 2019 přijata do UNESCO.
Celý projekt s názvem ArchaeoMontan, který zahrnuje středověké hornictví a montánní archeologii v Sasku a Čechách v oblasti Krušnohoří, vznikl před několika lety s cílem upozornit na společné kulturní dědictví obou zemí.
Hornický region Krušnohoří tvoří 22 součástí vybraných tak, aby co nejlépe zprostředkovaly výjimečnou hodnotu krajiny a demonstrovaly její jedinečné znaky.
Na saské straně Krušných hor bylo vybráno 17 a na české straně 5 celků, které tvoří světové dědictví. Českou součást tvoří:
Hornická krajina Jáchymov, Rudá věž smrti, Hornická krajina Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Hornická krajina Krupka, Hornická krajina Vrch Mědník.
Od 12. do 20. století ovlivňoval zdejší báňský průmysl krajinu, její osídlení a veškerou činnost lidí. O bohatství, které v průběhu staletí přinesl báňský průmysl, dostatečně svědčí i město Krupka.
Pak mluvil pan Josef Bursík, před 50ti lety zakladatel akce Poslední puchýř v Krupce – velmi zajímavě vyprávěl o tom, jak chodili Stovky a z těch akcí postupně vznikl Puchýř. Na vývěskách bylo množství textů a fotografií, některé zařadím.
Trocha zajímavých čísel:
1. ročníku se zúčastnilo 335 pochodníků – trasa 36 km vedla z Ústí nad Labem do Krupky
2. ročník = 559 účastníků, trasy startovaly z Krupky, Ústí a Bíliny, vedly přes vrchol Milešovky, cíl byl v Krupce
3. ročník = 784 účastníků, stejné trasy jako minule
4. ročník = 640 pochodníků
Pouze tolik z historie tohoto legendárního pochodu, který se letos symbolicky vrátil na místo svého vzniku.
Třetím přednášejícím byl emeritní předseda KČT Ing. Jan Havelka, který svým komentářem doprovázel videoprezentaci o historických i současných chatách ve vlastnictví KČT – jako vždycky výborně!
V 10 večer jsme se vrátili do penzionu v Teplicích, polidštili se a připravili vše potřebné na zítřejší hlavní den turistického pochodu.
Sobota 19. 11. 2022
Tak snadné pro nás bylo přemisťovat se z Teplic do Krupky ve Václavově autě! Sice v regionu jakási hromadná doprava existuje, ale pro naše potřeby je zcela nevyhovující. Ráno jsme svěže naběhli do štábu na stadioně v Krupce, zaregistrovali se, vybrali trasu 15 km a vyzvedli si propozice:
Předpověď počasí byla dobrá, slibovali jsme si skvělé výhledy v nevšední krajině – a je k neuvěření, že po včerejší slotě přišel opravdu ideální den pro turistiku – bylo mírně pod nulou, bezvětří a čisté nebe.
Nejdříve jsme se stavili v barokní bazilice Bolestné Panny Marie v Bohosudově (z počátku 18. století) – ambity zpola opravené, bohaté umělecké předměty všude kolem! Nakoukli jsme i do kostela – byla jsem šťastná, že konečně ten slavný poutní kostel vidím.
Bazilika Panny Marie Sedmibolestné v části Bohosudov se dvěma věžemi obklopená ambity se sedmi kaplemi je dílem italských architektů Giulia a Oktavia Broggiových ze samého počátku 18. století. Součástí poutního kostela je komplex bývalého jezuitského kláštera s biskupským gymnáziem založeným v roce 1679.
Za husitských válek, když jeptišky prchaly z vypáleného kláštera ve Světci, ukryly sošku do kmene lípy. Po několika letech byla objevena – poté, co zachránila život dívce, které se při sečení trávy ovinul kolem ruky had.
Pak jsme šli po ŽTZ směrem k lanovce na Komáří vížku (808 m n. m.), kterou jsme nevyužili, ale odbočili vpravo po MTZ Hálkovou stezkou, vedoucí po vrstevnici stále mírně do kopce až k učilišti Unčín. Tam pak větší stoupání až na hrad Kyšperk (též Geiersberg či Supí hora) – překvapilo mě, jak rozsáhlá stavba to byla. Zřícenina mohutného středověkého hradu nad Unčínem má zajímavou historii.
První zmínka o gotickém hradě založeném za Jana Lucemburského pochází z roku 1319. Později patřil pražskému arcibiskupství. V roce 1526 vyhořel a nebyl již obnoven. Zachovaly se zbytky jádra s věží, obvodové hradby a část obytné věže na předhradí.
Získali jsme tu kontrolní razítko, z horního plató někdejšího hradu byly nádherné fotky do zalesněného údolí. „Zuřivý reportér František“ vešel do středověkého sklepa, v husté tmě upadl, foťák zachránil, ale rozřezal si o ostrý kámen prst (hluboká rána) a celý se uválel. Řekl, že situace nebyla vůbec hezká, nemohl se zvednout. Ošetřen ale pokračoval. 🙂
Při prudkém sestupu ze skalního ostrohu bylo nutné projít zledovatělým úsekem – Václav půjčil hůlky staršímu pánovi (mnohem mladšímu než Václav), který se sestupu tak bál, že na hůlky vší silou své značné tělnatosti nalehl a málem je zlomil.
Já jsem šla v rukavicích vypůjčených od Míly, protože jsem svoje ztratila včera na výletě, dnes jsem ztratila obal na foťák – moc věcí v kapse při focení – Mirek mi vždy a všude chybí.
Stoupali jsme vzhůru na hřeben a došli na Fojtovickou pláň – viděli jsme Milešovku i Kletečnou v dálce – byl krásný zimní den, blízké vrcholy Krušných hor byly jako na dlani.
Došli jsme na Komáří vížku (hotel a restaurace), kde bylo množství lidí, vybojovali jsme si kontrolní razítko, pak se pořádně rozhlídli do kraje (vyhlídka skvělá), pozdravili se se známými turisty a vydali se na další část cesty.
Kaple byla zařazena do projektu Příhraniční naučná hornická stezka a zrekonstruována. Svatý Wolfgang je patronem horníků – prostor v kapličce využívají lidé z obou stran hranice ke společným setkáním.
Pokračovali jsme na rozcestí a tam odbočili vlevo na NS Po stopách horníků. Všude jsme viděli pozůstatky důlní činnosti – hory jsou provrtané skrz naskrz, obrovské díry do šachet, odvaly. Cesta dolů nebyla snadná, kolena dostala zabrat, ale trasa stála za to – březový les proti modrému nebi zalitý sluncem – to opravdu je odměna!!
Trasu sestavili pořadatelé tak, aby procházela kolem štoly Starý Martin a jejím okolí s pozůstatky důlní činnosti.
Od štoly Starý Martin vedla trasa hlubokým dolem, kde tekl potok – po obou jeho stranách byly pozůstatky rudných mlýnů a kamenné podpěry na svazích velmi hlubokých. Zajímavé, pro turisty z Vysočiny nevídané.
Došli jsme na okraj Krupky, cesta vedla ke hradu na skalním ostrohu, kterému se též říká Růžový hrádek – obrovská stavba nad městem s nebeskou vyhlídkou – nad obzorem svítila Komáří vížka v podvečerním slunci, kostel v Krupce, kaple a historické domy kolem silnice vedoucí do rudného kopce – po stranách je místo pouze na jeden dům – od něho se už zvedá příkrá stráň. Též výhledy na České středohoří. Když byla v roce 2019 Krupka přijata do UNESCO je to zasloužené – město i okolí je výjimečné!!
Král Jan Lucemburský měl zájem, aby majetek patřil jemu oddané osobě, proto městečko Krupku spolu a cínovými doly a Trmicemi daroval v Innsbrucku míšeňskému šlechtici Těmovi z Koldic. Ten byl významnou postavou při dvoře krále Jana, doprovázel ho ve skupině pánů na jeho toulkách Evropou. Koldicové pak drželi Krupku až do roku 1504, to znamená 166 let.
V této části je Hasičské muzeum a infocentrum Hornické krajiny Krupka.
Ještě zbyl čas na návštěvu infocentra, kde jsme si doplnili znalosti o těžbě cínu, prohlídli si model středověkého hradu Krupka, dozvěděli se podrobnosti o zápisu Hornické krajiny krupka na Seznam světového dědictví UNESCO.
Pak už jsme spěchali do štábu, abychom „složili počet“ z dnešního pochodu a návštěvy pamětihodností.
Rozloučili jsme se s pořadateli a poděkovali jim za skvělou přípravu Posledního puchýře, zvláště jsme oceňovali práci předsedkyně odboru KČT Krupka paní Romany Vodvářkové.
Po večeři jsme odjeli autem do Teplic zušlechtit se, pak znovu rychle do Krupky, kde v Koloseu začínala ve 20 hodin Puchýřová zábava. Jako vždy se v přestávkách mezi hudební produkcí konalo slavnostní zakončení akce a předávala se štafeta následujícím pořadatelům do Žďáru nad Sázavou. Dozvěděli jsme se, že akce v Krupce se zúčastnilo 1230 turistů z České republiky, ze Slovenska, Polska a Německa.
Zůstali jsme asi do 12 hodin, vyfotili se s Ivetou, Jarkou a Lenkou na společné památeční foto. Iveta tu s námi oslavila své 50. narozeniny.
Závěrem místa v okolí Krupky, která jsme navštívili při turistice.
V prvních minutách nadcházejícího dne 20. listopadu 2022 jsme ukončili pobyt v Krupce, ráno pak odjeli do Teplic, v nichž nedělní dopoledne patřilo poznávací vycházce po lázeňském městě. Navázali jsme na návštěvu z minulého roku, proto dnes uvedu jen některé fotografie.
Částečně jsme pokračovali v rozšiřování znalostí o napoleonských bitvách na severu Čech.
Před Císařskými lázněmi v Teplicích jsme si prohlídli busty císařů, kteří tuto budovu navštívili a mají vztah k pramenům a městu:
Petr I. Veliký – pobýval v Teplicích v roce 1712 a po návratu nechal hledat léčivé prameny ve své vlasti – tím založil lázeňskou tradici v Rusku, Alexandr I. se roku 1813 podílel na obraně Teplic před Napoleonem v bitvě u Chlumce, další busta patří caru Mikuláši I. – navštívil Teplice roku 1835, aby se zúčastnil jednání s rakouským císařem Ferdinandem I. a pruským králem Bedřichem Vilémem III. Při té příležitosti nechal vystavět ruský pomník bitvy u Chlumce.
Zdaleka nejdůležitější busta před Císařským domem však patří české královně Juditě (asi 1135 – 9. září po 1174), druhé manželce Vladislava II.
V 50. letech minulého století byly v kryptě zdejšího kláštera benediktinek zasvěcenému sv. Janu Křtiteli, patronu minerálních vod, nalezeny ostatky královny Judity a podle její lebky vznikla trojrozměrná podoba královny – socha byla vytvořena na základě výsledků podrobného výzkumu.
Klášter jsme navštívili v roce 2008 při příležitosti Posledního puchýře v Teplicích a viděli repliku královniny lebky nalezené v teplické románské bazilice.
Chrliče jsou ve tvaru prasečích hlav, protože zásluhou prasečích rypáčků byly prameny objeveny.
V této uličce najdeme dům Pravřídlo, pod kterým vyvěrají slavné teplické Prameny. V domě s názvem Zlaté slunce pobýval Ludwig van Beethoven.
Nedaleko lázeňského parku jsme se zastavili u pomníku a informační desky o básníku a cestovateli jménem Johann Gottfried Seume, který v Teplicích roku 1810 zemřel – v Německu je ctěn podobně jako u nás Karel Hynek Mácha.
Blízký klášterní areál už je po opravách otevřený – tato lokalita je nedaleko Pravřídla – u prasátka.
Teplice, které se rozkládají na území mezi Krušnými horami a Českým středohořím a byly osídleny již od pradávna, se staly věnem českých královen – odkaz minulých slavných dob je viditelný na každém kroku.
Přirozeně nás další kroky vedly na Zámecké náměstí.
Počasí nebylo tak zářivé jako včera, ale na vycházku, zvláště v příjemné společnosti přátel, velmi dobré.
Po skončení prohlídky města jsme šli k zaparkovanému autu a odjeli do Duchcova, který je odtud vzdálený pouze 8 km. Míla koupila pro nás čtyři osvědčenou duchcovskou turbo-pizzu, dovezla ji do jejich bytu, tam uvařila čaj a pochutnali jsme si na extra dobrém obědě. 🙂
Pak už jsme asi ve 13.30 jeli rovnou domů do Jihlavy. Cestu jsem bohužel prospala (i ta je součástí pouti), všechno bylo OK.
Nádherný, obohacující výlet!!