Středa 28. února 2024
Vycházka se uskutečnila v dopoledních hodinách – v 7.40 jsme nastoupili do autobusu MHD, který zamířil do městské části Popice. Na návsi nedaleko kaple jsme vyslechli přivítání od Václava Plánky, který spolu s Františkem Janečkem pořádá každoroční jarní výstup na Velký Špičák, kde se těšíme pohledem na sněženky rostoucí v Národní přírodní rezervaci.
Než jsme se však vydali na modře značenou turistickou trasu, která nás dovedla až na vrcholovou partii Velkého Špičáku, vyslechli jsme dokonale propracovanou Václavovu zprávu o historii obce Popice, vzniklé při začátcích dolování stříbrných rud v okolí, následně nás ve své řeči provedl dalšími historickými obdobími, které měly vliv na obec i zdejší krajinu, až k současnosti.
Fotografie z dnešní vycházky mi poskytli Libuše Bohatá, Míla Bradová a František Janeček – všem srdečně děkuji! 🙂
Na okraji Popic při středověké cestě jsme se, jako vždycky, zastavili u křížového kamene, kde Václav připomněl rozdíl mezi kamennými kříži, křížovými kameny a smírčími kameny – jako smírčí kámen či kříž může být označován pouze ten, u něhož je dochovaná smírčí smlouva, jichž na území Čech a Moravy v současnosti eviduje Společnost pro výzkum kamenných křížů při Muzeu Aš pouze 55. Předmětem smírčí smlouvy, uzavřené mezi viníkem a poškozeným, bylo stanovit rozsah a způsob odškodnění – mohla to být i stavba kamenného kříže či kamene s vytesaným křížem, kaple nebo jiná stavba podle ujednání, ale v mnoha případech nedošlo k sepsání dokumentu a vše se řešilo pouze ústní dohodou.
Nejstarší smírčí smlouvy podle středověkého právního systému pocházejí z konce 14. století, tato praxe skončila po Bílé hoře, kdy vstoupilo v platnost Obnovené zřízení zemské. (viz Kamenné kříže a křížové kameny: Pavel Valenta, Pavel Izdný).
Trasa, kterou pořadatelé vybrali, byla stejná jako v roce 2023, v příslušném článku je i mapka.
Dnešní vycházky se zúčastnilo 16 turistů, tedy během cesty byla možnost popovídat si o různých záležitostech „zajímajících obě strany“. 🙂
Počasí bylo vlídné, asi 5° C, na mnoha místech krajina zcela jiná, než jakou jsme po léta mívali v paměti – kůrovec změnil zdejší lesy k nepoznání, inu, musíme si zvykat.
Spodní partie Velkého Špičáku jsou také postižené nucenou těžbou, ale část, kde se rozkládá přírodní rezervace, je netknutá – jistě i proto, že zde na skalnatém podloží zůstaly zachovány původní bukové porosty.
V článku z roku 2019 je uvedena historie této významné trigonometrické sítě a také množství fotografií sněženek, které tehdy pořídil Mirek.
Překrásný výstup na vrcholek Velkého Špičáku je lemovaný skalisky a padlými stromy – je nutné vše vidět na vlastní oči – slova ani fotografie nestačí.
Následující tři obrázky udělal František.
Václav zapsal akci do vrcholové knihy, chvíli jsme se zdrželi a vzpomínali na přátele, odvolané na nebeské stezky, samozřejmě došlo na skupinovou fotografii.
Na výletě byla také extra hodná fenka Bety – když si sedla na kámen, připomněla Míle Lišku Bystroušku instalovanou na Hukvaldech k poctě Leoše Janáčka.
Při sestupu jsme se zastavili u třešťské hájovny, abychom pozdravili tamní douglasky. Libuška je vyfotila a přidala informační text i vítání jara u jedné chalupy.
Cesta do Třeště vedla kolem vždycky krásných kaskádových rybníčků, zastavovali jsme se u panelů naučné stezky Podivuhodná setkání Eleonory Sternbachové a obdivovali proslavené třešťské aleje. Kliknete-li na uvedený odkaz, dozvíte se o historii třešťského zámku a významných osobnostech města.
Zbylo trochu času na prohlídku města, ve 12.44 většina z nás odjížděla autobusem do Jihlavy. Během dopoledne jsme ušlapali 13 km – jistě nám poslouží k duhu. 🙂
Z Jizerek jsem vám na dálku fandila. Nevydržela jsem to a vydala jsem se za sněženkami na Špičák hned v pondělí za překrásného počasí z Jezdovic. I když jsem měla díky vstřícnému počasí před odchodem do práce ještě naplánovanou práci na vyskytenské zahradě, domů se mi ještě nechtělo, tak jsem to vzala ve vašich stopách přes Třešť a po cyklostezce kolem Jezdovického rybníka zpět k autu. Kéž by bylo více takových skvělých dní!