Křemešník a okolí

Z Proseče pod Křemešníkem do Nového Rychnova
Čtvrtek 18. dubna 2024

Albín Servít, člen odboru KČT Tesla Jihlava, pozval turisty na vycházku v okolí Křemešníku. Sešlo se nás devět, všichni ze jmenovaného odboru, jen já jsem byla zapsána „jako host“. 🙂 S Ivou jsme si pochvalovaly, že tentokrát půjdeme opačným směrem, nežli obyčejně chodíváme – to nás k návštěvě přilákalo.
V 8.40 jsme vyjeli autobusem do Pelhřimova, tam zakrátko přestoupili na přípoj, který nás dovezl do startovního místa v Proseči pod Křemešníkem.

Všechny fotografie uvedené v tomto článku mi laskavě poskytla Iva Svobodová – děkuji. 🙂

Po červené značce jsme stoupali ke Křemešníku, počasí bylo rozmarné – studený vítr se držel neustále, přeháňky přechodně, také sněhových vloček jsme se dočkali – ale v podstatě slušné turistické počasí. 🙂

Naposledy jsme byli na Křemešníku při přechodu Jihlavských vrchů letos v lednu. Kliknete-li v případě zájmu na odkaz a poté na všechny odkazy v něm uvedené, získáte přehled o historii zdejších míst a prohlédnete si fotografie. Proto dnes, abych se neopakovala, uvedu u fotografií jen základní informace.

Stále ještě není nová střecha, kaplička je zakrytá modrými plachtami. Mírně radioaktivní voda tekla ze všech trubek velkým proudem.

Cestou kolem křížových kapliček na vrch Křemešník jsme se zastavili na vyhlídce – vykácené lesy dovolují široký rozhled do krajiny pod Křemešníkem – je zvláštní, že každá oblast Vysočiny má svoji typickou tvář – turistům, kteří se vrchovinou celý život pohybují, jasně rozeznatelnou.
Při výstupu jsme si povídali o malíři Viktoru Försterovi, bratrovi skladatele Bohuslava Förstera, také o Františku Bílkovi a jeho bratrovi Antonínovi – autoru Božího hrobu na konci Křížové cesty.

Sluneční hodiny jsou sestrojeny ze tří kovových kroužků, uprostřed nich je kovová tyč s kuličkou, která za slunných dnů ukazuje čas. To vše je na kamenném sloupku. Postavil je zde původně pan Komárek z Pelhřimova v polovině 18. století, obnoveny byly roku 1879, jak hlásá nápis vytesaný na sloupku.

Prohlédli jsme si architektonické skvosty na poutním vrchu Křemešníku – celý barokní areál, tedy kostel s ambity a kaplemi i neobvyklý Větrný zámek, vzpomněli na Monsignora Františka Bernarda Vaňka (1872–1943 koncentrační tábor Dachau) a jeho knihu Na krásné samotě, na pana řídícího Josefa Zahálku, hlavní postavu Vaňkovy knihy, na sochaře Františka Bílka i na poustevníka Mrňávka, někdejšího pelhřimovského rychtáře.

Zašli jsme do restaurace, kde jsme byli dobře obslouženi. Domluvili jsme se, že budeme dále pokračovat po červeně značené turistické trase směrem do Nového Rychnova, odkud se vrátíme do Jihlavy autobusem. Rozhledně Pípalce jsme jen zdálky zamávali.

Cesta byla bezproblémová, jen na jednom místě, asi tak v délce tří metrů, byla smrdutá bažina, která se nedala obejít, musely se použít naházené klacky – každý, kdo přišel, řekl: „proboha to je puch, už to tady hnije asi dlouho“.
Vykročila jsem, Lenka mi podala jednu svoji hůlku, já se o ni v blátě opřela a ztratila rovnováhu, pravá noha se dostala pod jednu z tyček v bahně a nešla vyprostit – velmi pomalu jsem se za přihlížení ostatních složila do toho sajrajtu – obě ruce, nad zápěstí ponořené, takže i rukávy bundy, zadek celý vyválený až na holou kůži. Iva mě vytáhla, smrděla jsem. Vůbec nic se mi nestalo, jen jsem se zaneřádila. 🙂
Když jsme došli na kraj Rychnova, zašly jsme s Ivou na hřbitov, kde byla tekoucí voda, umyla jsem si, co se dalo, kalhoty a bunda postupně zasychaly, ale můj nepominutelný odér byl zdrojem všeobecného veselí.

V Novém Rychnově jsme čekali na autobus asi 20 minut, proto jsme si stihli prohlídnout městečko s dlouhou a slavnou historií, v němž, včetně sedmi přidružených částí, žije asi 1000 obyvatel.

Osídlení zdejšího místa kladou historikové do 12. století, postupně se obec rozrůstala, byla však poničena za třicetileté války a v roce 1827 podlehla většina domů rozsáhlému požáru. Při obnově získala své nynější jméno Nový Rychnov. Připomněli jsme si, že odtud pocházela rodina světoznámého dirigenta Karla Ančerla (1908–1973).

O výrobě kolomazi se dočtete ve článku Po stopách Ludvíka Svobody a opravdovou kolomaznou pec uvidíte ve článku Podzimní setkání značkařů 2013.

Na sedadlo v autobuse jsem si prostřela plastovou podložku, abych nezpůsobila škodu – autobus voněl čistotou a já jsem byla během té výletní jízdy, při níž jsme zajížděli do okolních vesniček, dost nervózní. Všechno však dobře dopadlo, doma jsem se komplet, včetně vlasů, důkladně umyla – provedla jsem tzv. Den 3D (tj. Dezinfekce, Dezinsekce a Deratizace).
Tolik zážitků na trase čítající pouhých 9 km. 🙂

Související články:
Přechod Jihlavských vrchů
Seminář vedoucích a cvičitelů turistiky v oblasti KČT Vysočina pořádaný na Čeřínku – interiér kostela na Křemešníku a výstup na rozhlednu Pípalka.