V pořadí už 34. pochod pořádali Příznivci přiměřeného pohybu, městys Větrný Jeníkov a KČT, odbor Čeřínek Jihlava
Sobota 20. dubna 2024
Pro dnešní den byla velmi špatná předpověď – vítr, déšť, slota – rozzlobená Matka Země se rozhodla dát o sobě vědět. Jsem ale přesvědčená, že opravdoví turisté, k nimž se počítáme, ji ctí.
Z Jihlavy nás přijelo asi 18, zbytek přistoupil ve Větrném Jeníkově, celkem nastoupilo na trasu 31 lidí, ostatní důvěřovali předpovědi a zůstali doma.
Autobus nás zavezl k památníku bitvy u Štoků, kde byl start letošního pochodu ke Dni Země. Pan Jiří Palán, duše této letité a oblíbené akce, nás před začátkem přivítal a s doporučeními vypravil na cestu.
Trocha historie:
V oné době v Evropě zuřily napoleonské války, konkrétně jejich část nazvaná válka třetí koalice. Proti sobě stály na jedné straně Francie a Bavorské vévodství a na druhé straně Velká Británie, Ruské impérium a Rakouské císařství.
Rozhodující střetnutí této části války nastalo ve slavné bitvě u Slavkova, která je známá též jako bitva tří císařů. Napoleon v ní porazil Rakousko a Rusko a válku třetí koalice tak vyhrál.
Poprvé na sebe obě armády v této části Vysočiny narazily 27. listopadu, kdy Rakušané rozdrtili slabé předsunuté bavorské jednotky u Golčova Jeníkova, potom u vesnice Kámen a následujícího dne bez boje vpochodovaly do Německého Brodu.
Rychlý postup rakouské armády se bavorským velitelům podařilo zastavit až brzy ráno 2. prosince u osady Zvonějov. Následující den obsadili dosud rakouské Štoky, u nichž se obě vojska setkala v plné síle. Bylo tak jasné, že k finálnímu střetu dojde právě tam.
Zatímco zdejší situace se stále víc vyhrocovala, u Slavkova bylo mezitím dobojováno a podepsáno příměří.
Napoleonská vojska byla 5. 12. 1805 u Štoků poražena a ztráty na obou stranách jsou uváděny mezi 1600–2000 vojáků.
Až 8. prosince dorazil na pozice k Moravským Budějovicím posel, který velitelům obou armád oznámil výsledek bitvy u Slavkova i podmínky podepsaného příměří. Takže bitva u Štoků byla vlastně zbytečná a ačkoliv v ní zemřelo množství lidí, upadla téměř v zapomenutí.
Žulový památník u Štoků je její připomínkou a vzpomenutím na vojáky obou válčících stran.
Foto J. Veselý.
Nabídnutá trasa mě potěšila, naposledy jsme ji šli před lety s Mirkem.
Počasí se postupně zhoršovalo. Začalo to nenápadně – nejdřív drobný déšť, pak zesílil vítr a začalo hustě pršet, pak rychlý konec, slunko, pohoda. Při každém opakování byl déšť a vítr studenější, nakonec přestávky ustaly a k dešti se u Černého rybníka přidal sníh.
Skalisko Vysoký kámen (661 m n. m.) a jeho okolí je přírodní památka a evropsky významná lokalita v oblasti, kde se ve 13. a 14. století těžily stříbrné rudy. Zachovaly se tu přírodní bučiny s pestrým společenstvím květin a území je vyhlášené bohatým výskytem pramenů a zastřešených studánek.
Foto Marie Zemanová.
Teď je kolem paseka zarostlá křovím a trávou, k neuvěření. Kolem hájovny Zaječí a smrčenského hřiště jsme došli do vsi, pak k bývalé sklárně a na Včelí stezku, která nás dovedla až k Černému rybníku.
Schindlerova sklárna – upravený text z informační tabule
O sklárnách ve Smrčné a jejím okolí se píše už v 16. století. Tam, kde se v minulosti těžilo stříbro, byl i dostatek křemene potřebného pro výrobu skla. Skutečnou sklářskou stopu v obci zanechal významný židovský podnikatel z Jablonce nad Nisou Julius Schindler, který v roce 1885 otevřel na místě poplužního dvora sklářský provoz pod názvem Victoria.
V roce 1912 už ve Smrčné pracovalo 250 zaměstnanců, převážně českých sklářů. Firma měla pobočky i v zahraničí a o své zaměstnance se dobře starala – od roku 1893 existovala nemocenská pokladna a ve Smrčné působila stálá porodní asistentka.
Levnou energii pro vodní kolo Schindlerovy brusírny zajišťoval zpočátku 43metrový rozdíl hladiny nedalekého Černého rybníka, později nahradily vodní kolo parní stroje.
Julius Schindler koupil počátkem 20. století také sklárnu v Antonínově Dole a ta dodávala foukané sklo k dalšímu zpracování do provozu ve Smrčné.
Soumrak sklářské výroby ve Smrčné nastal v roce 1932, hospodářská krize způsobila výpadky výroby a později zastavení celé brusírny.
Další nedalekou sklárnou byla Stará Huť – viz Toulky podzimními lesy na Vysočině.
Včelí stezka byla otevřena v roce 2017, má sedm zastavení s informačními panely a několik úlů, tzv. klátů. Šli jsme po ní z okraje Smrčné k Černému rybníku, celkem měří asi 3,5 km.
U Černého rybníka začalo hodně pršet, ochladilo se, vítr zesílil a začalo sněžit.
Stoupali jsme do kopce, na němž se podle písemné zprávy už na začátku 13. století rozkládala obec Jeníkov. Vítr v těch místech býval takový, že kdysi změnil název městečka.
Z nás doslova crčelo, protože deštníky nebyly k ničemu, pláštěnky vlály a déšť byl vlezavý a vynalézavý. To nejhorší trvalo dobrou půlhodinu v kuse, tedy zůstat v jakémkoli oblečení suchý, bylo nemožné. Do Větrného Jeníkova jsme dorazili kolem ¾ na dvě.
Smůla byla, že autobus jel v 13.05 a pak až v 17.05.
Já jsem měla štěstí, že mě vzali do auta Sedláčkovi – na sedadlo jsem prostřela čistě vypranou plastovou podložku, která se před dvěma dny osvědčila při cestě z Křemešníku.
A měla jsem špatné svědomí, že jsem opustila ty, kteří se museli zcela promočení uchýlit do restaurace a čekat do 17 hodin na autobus.
Související články:
Šejdorfský mlýn v Okrouhličce – Štoky a okolí
Věž – Úsobí – Větrný Jeníkov 2013
Pochod ke Dni Země: ze Štoků do Větrného Jeníkova 2014
Den Země: z Vyskytné do Větrného Jeníkova 2015
Pamětní kameny v okolí Smrčné