Do Chýnova za dílem sochaře Františka Bílka

Sobota 27. dubna 2024

Výletní jízda vlakem začala v 8.37 v Jihlavě, krásnou okolní krajinu jsme si s Ivou užívaly skoro dvě hodiny než jsme dojely do Chýnova. Zavítaly jsme sem, abychom se věnovaly dílu sochaře Františka Bílka – na Vysočině máme tu a tam příležitost setkávat se s ním, a tak jsme se v kvetoucím jaru vydaly k prameni.
Z nádraží jsme sešly po červeně značené trase dolů na náměstí a mířily k rodnému domu Františka Bílka a k vile-ateliéru, který si na konci 19. století postavil na pozemku svých rodičů. Když jsme byly pod kopcem, u Podhradského rybníka, zastavily nás závory – silnice u křižovatky se opravovala, průchod nebyl možný. Vystoupaly jsme v dosti velkém vedru zpět ke kostelu a vydaly se okruhem vlevo po ulici Slavníkovců k Údolní, kde je, rámována vzrostlými stromy, unikátní Bílkova vila z roku 1898.

Všechny další fotografie mi poskytla Iva Svobodová – děkuji!

František Bílek (*6. 11. 1872 – †13. 10. 1941) je jedním z nejoriginálnějších českých sochařů. Jsou obdivována i jeho díla grafická a architektonická, je také autorem užitého umění.

Dětství prožil v prostředí ortodoxní katolické rodiny a již v útlém věku zažil svá první mystická zjevení. Měl vizionářské sny, na které se pamatoval i po mnoha desetiletích. V letech 1885–1887 studoval na reálném gymnáziu v Táboře, v té době také začíná s kreslením, vznikají první skici a portréty. V průběhu studia je u něj zjištěna částečná barvoslepost.
Po absolvování Akademie odjel v roce 1890 se Zdenkou Braunerovou do Paříže, kde se seznámil s mnoha významnými umělci, ale stýskalo se mu a jeho práce neměly zde valného úspěchu. Vrátil se do Chýnova, v roce 1898 navrhl a uskutečnil stavbu ateliéru v Chýnově a jeho vybavení nábytkem – zde dokončil Ukřižovaného pro chrám sv. Víta.

V období na přelomu století se zabýval úvahami o radikální změně svého života – buď vstoupit do kláštera, nebo se oženit. V létě roku 1899 jej navštívil pražský lékař Nečas se svojí dcerou Bertou, se kterou se Bílek sblížil a v lednu roku 1902 se konala svatba, postupně se narodily dvě děti. „Chaloupka“ v Chýnově byla zpočátku jen letním sídlem. V letech 1910–1911 navrhl a vystavěl František Bílek vlastní vilu na Hradčanech poblíž Chotkových sadů.

Životním přítelem Františka Bílka, který velmi ovlivnil jeho tvorbu, byl básník Otokar Březina, oba umělci byli symbolisté období secese, v názorech si velmi blízcí. František Bílek ilustroval básnické knihy Otokara Březiny.
Dalším blízkým duchovním přítelem byl spisovatel Julius Zeyer, měl dokonce svoji místnost v „chaloupce“, kam v létě často zajížděl.
Bílek spolupracoval s Vysočinskými umělci Josefem Florianem a týmem v jeho okolí, do roztržky v roce 1931 se přátelil s básníkem Jakubem Demlem.

František Bílek dobře znal a často pročítal spisy jihočeských náboženských myslitelů – Tomáše Štítného (1333–1409), Jana Husa (1369–1415) a Petra Chelčického (1390–1460). Celé rozsáhlé dílo Bílkovo, které zahrnuje všechny výtvarné obory, je prostoupeno Kristem – ten je úhelným kamenem všeho jeho myšlení a tvorby.

Průvodkyně nám sdělila, že loni byla celá expozice obměněná – potěšilo mě, že uvidím po několika minulých návštěvách něco nového. Už ve vstupní hale, což býval ateliér, jsou zcela jiná díla – dominují varianty Poslední večeře Páně.

Od roku 1990 jsou vily v Chýnově i Praze ve správě Galerie hlavního města Prahy.

Ve stálé expozici jsou také portréty jeho dvou celoživotních přátel:

V roce 1939 se František Bílek přestěhoval z Prahy natrvalo do Chýnova, zemřel tu 13. 10. 1941, pochován je na zdejším hřbitově, který se chystáme navštívit.

Nemohu nezařadit i obrázek milé průvodkyně v galerii, na niž většinou upírala krásné psí oči její věrná průvodkyně, vysloužilá aktérka chrtích závodů v Anglii. Paní se fenky ujala a ta jí opláci, jak to jen tvor, který pochopil, že je v nebi, umí.

Po prohlídce zahrady, prozářené výbuchem tisíce variant zelené, jsme s Ivou vystoupaly vzhůru ulicí k rodnému domu Františka Bílka a poté se stejnou cestou vrátily do centra městečka.

Chýnov je sídlo s dlouhou pamětí – v Kosmově kronice je v roce 981 zápis o hradišti Chýnov, v roce 1289 je už Chýnov zmiňován jako město. Dnes tu žije v 5 místních částech přes 2 500 tisíce obyvatel.

U kostela je parčík, v něm vysoký kamenný sloup s nápisem:
V těchto místech stával pivovar, který vařil výtečné chýnovské pivo od středověku až do roku 1948. Jeho ruina byla zbořena v roce 2017. Na památku zde stojí sloup původně podpírající křížovou klenbu varny pivovaru.

Na starosvětsky milém náměstí s řadou stromů nás upoutala kamenná kašna a dvojice zajímavých památníků.

Na kamenné desce je reliéf Promethea a orla, jména nejsou uvedena, ale podle kroniky bylo v I. světové válce 21 padlých. Později byla přidaná deska obětem II. světové války.

V prohlídce sochařských děl Františka Bílka jsme pokračovaly na místním hřbitově, který se nedá nazvat jinak, nežli galerií v přírodě. Kdykoliv mám možnost, ráda tam zajdu.
Dočetla jsem se, že do současnosti bylo u nás nalezeno a zdokumentováno na 60 pomníků či hřbitovních reliéfů – tato architektura tvoří nezanedbatelnou součást Bílkovy tvorby.
Iva vyfotila některé náhrobky, další naleznete ve článku Výlet na Táborsko, kde jsou i vysvětlující texty.

Nejpůsobivější a nepřehlédnutelná je pět metrů vysoká socha Anděla nazvaná Modlitba nad hroby:

Roku 1980 byl originál nahrazen kopií z umělého kamene, původní dílo, vytvořené obezděním kmene stromu poničeného bleskem, je uloženo ve sbírkách Národní galerie v Praze.

Čas se nachýlil, tušily jsme, že nestihneme prohlídku jeskyně, pokud budeme chtít odjet z Chýnova v 15.21. Přesto jsme k jeskyni šly, od nádraží jsou to po modře značené turistické trase 3 km. U pokladny jsme dostaly informaci, že prohlídka začne ve ¾ na 3 – byly 2 hodiny, a tak jsme se rozhodly pro návrat. Nelitovala jsem příliš, protože jsem jeskyni navštívila v roce 2022 – její nádheru vám přiblíží fotografie ve článku Chýnovská jeskyně a okolí.
Zůstal však čas na prohlídku muzea nálezů z jeskyně a z okolní přírody.

Stihly jsme vlak v 15.21 a po dvou hodinách a přestupech na autobus a zase zpátky do vlaku (kvůli opravám v části trati) byly o půl šesté v Jihlavě.
Našlapaly jsme jen asi 10 km, což v tom větru a vedru docela stačilo, dnešní zisk však značně převyšoval vynaložené úsilí. 🙂