Tábor – 135. výročí vyznačení první turistické trasy Klubu českých turistů

Stezka údolím Lužnice na rozhlednu Hýlačka a slavnostní shromáždění na Žižkově náměstí v Táboře
Sobota 4. května 2024

Z Jihlavy se do Tábora vlakem vydalo několik desítek turistů – všechny lákala možnost oslavit důležité výročí, neboť většina lidí u nás si váží turistického značení, a zveřejněný program sliboval dobře strávený den. Organizátorkou skupiny jihlavských turistů byla předsedkyně KČT Tesla Jihlava Ing. Míla Bradová, která obstarala a rozeslala dostupné informace.
Vyjeli jsme v 6.37 a za dvě hodinky jsme bez přestupu byli v Táboře. Hned jsme zašli na start, který pořadatelé stanovili na nedalekém autobusovém nádraží. Dostali jsme pochodnický list s uvedenými trasami 9, 12, 19 a 25 km a zveřejněným celodenním programem na Žižkově náměstí, který ve spolupráci s Klubem českých turistů pořádalo město Tábor. My jsme si vybrali trasu tak, abychom v 15.30 byli na náměstí, kde se kromě projevů vedoucích představitelů KČT a města konal křest knihy Turistická značka autora Marka Šálka, který poté svoji knihu zájemcům podepisoval.

Během cesty se ustavila naše skupina: Míla, František, Líba, Václav, Jana, Míša a Vlasta, Mílina bývalá spolupracovnice, která chtěla zjistit, jak to u turistů chodí. (Byla naprosto spokojená. 🙂 )
Trasa, na kterou jsme se vydali:
Tábor žst.,bus – po ZTZ Kotnov – Klokoty – U Harrachovky – po ČTZ Vlčí důl – Pod Větrovy – Větrov – pod Hýlačkou – po MTZ Hýlačka – po Stříbrné NS Staré Horky – po ZTZ Čelkovice lázně – Granátová skála – Na Parkánech – po ZTZ Žižkovo náměstí = 12 km

Sestoupili jsme až k mostu a poté kolem rodného domu profesora Jana Koblasy, autora sochy Gustava Mahlera v Jihlavě, po schodech na Granátové skále zase vystoupali vzhůru na plošinu ke Kotnovu.

Název Na Parkánech je zároveň označením prvku opevňovacího systému města. Přirozenou ochranu před dobyvateli zajišťoval také sráz nad řekou Lužnicí.

Cesta v hezkém počasí, které se podle předpovědi mělo změnit ve slunečné, byla ve společnosti turistů velice příjemná. Zastavovali jsme se při obdivování řeky, užili si návštěvu míst kolem hradu Kotnova, všímali si kamenných parkánů a vybudovaných stezek v městě.
Trocha historie:
Hrad Kotnov založil na vysokém skalnatém ostrohu nad Lužnicí král Přemysl Otakar II. ve druhé polovině 13. století. V roce 1420 zde husité vystavěli město a nazvali je Hradiště hory Tábor, podle biblické hory v Galileji. Půdorys města byl přizpůsoben vojenským účelům, hradní věž byla v době husitské zesílena, aby umožnila střelbu z děl.
V roce 1532 lehl hrad popelem, zůstala jen věž nazývaná Kotnov, která patří mezi nejstarší architektonické skvosty v Táboře. Čas a požáry způsobily pokles obranného významu hradu natolik, že byl na začátku 17. století přeměněn na pivovar.
V současnosti je věž Kotnov přístupná jako vyhlídková, po 155ti schodech je nutné vystoupat do výšky 25 metrů, aby se otevřel kruhový rozhled na město a okolí.
K hradní věži přiléhá jediná dosud stojící městská brána – Bechyňská, která se dochovala v téměř původním stavu z doby vrcholné gotiky.

Parkem a starou křížovou cestou jsme došli na vršek nad zákrutem řeky Lužnice k poutnímu místu Klokoty.

Impozantní stavba byla založena kolem roku 1700 v místě bývalého gotického kostelíka. Projektu bylo patrně vzorem dílo Jana Blažeje Santiniho, ke kostelu postupně přibyly ještě ambity a kaple, čímž vznikl neobyčejně působivý stavební soubor – právem snese srovnání s největšími skvosty architektury evropského baroka.

Setkání s pražskými turisty bylo velmi vstřícné, chvíli jsme popovídali a pak se vydali po zelené turistické trase dále, odbočili k Lužnici, abychom si prohlédli Geologickou expozici v Modrém lomu.

Expozice pod Klokoty je na pravém břehu Lužnice pod křížovou cestou, pramenem Panny Marie Klokotské a přilehlou kaplí a je koncipována tak, že návštěvníkům představuje exponáty hornin regionu Jihozápad s jednotlivými popisy ke každému vystavenému exempláři. Pro návštěvníky jsou obzvláště zajímavé maloplošné výbrusy jednotlivých hornin.

Vrátili jsme se na trasu a směřovali podél Lužnice k lávce Harrachovka.

Lužnice pramení na rakouské straně Novohradských hor a její tok je asi 150 km dlouhý. Razí si cestu z Třeboňské pánve a od jihu přes Veselí nad Lužnicí a Soběslav směřuje k Táboru. Mohutným obloukem obtéká Tábor a pokračuje k Bechyni, za níž se vlévá do Vltavy.

Na klíčovém místě u lávky Harrachovky umístili pořadatelé první razítkovou kontrolu.

Barvitá historie lávky stojí za zaznamenání:
Celodřevěná lávka přes Lužnici byla veřejnosti předána roku 1920, ale kvůli zahnívání dřeva musela být během let 1929-1930 zcela přestavěna za použití železa a betonu. Při povodni v roce 1940 byla lávka zle poškozena, proto byla postavena nová železobetonová. Ta sloužila až do srpnové povodně 2002, po níž musela projít opravou. V roce 2010 bylo ale zjištěno, že celá mostní konstrukce vyžaduje opravu – ta však překračovala finanční možnosti KČT Tábor, proto byla lávka převedena darovací smlouvou do majetku města Tábor, které slíbilo opravu zajistit. V roce 2013 byla rekonstruovaná lávka předána veřejnosti do užívání a právě po ní jsme přešli řeku a vydali se po červeně značené trase Vlčím dolem k rozhledně Hýlačka.
My jsme v minulosti několikrát tato místa navštívili, proto je možné vidět okolí Lužnice i původní lávku Harrachovku na fotografiích, které pořídil Mirek ke článkům:
Tábor – Příběnice – Klokoty a Tábor – Příběnice.

Cestou jsme potkali dva místní značkaře, kteří se práci věnují 28 let a zaučují své potomky. Byli oba velice milí, měli jsme si o čem povídat – pán sdělil, že co nejdříve obdrží červený značkařský odznak – ten je předán tomu, kdo obnovil či vyznačil 500 km turistických tras. Zapracovaná značkařská dvojice je schopna za den obnovit 6 km trasy, tzn. nejen namalovat vlastní turistické značky, ale zajistit i jejich zviditelnění (vyřezání křovin) a zpřístupnění trasy.

Vystoupali jsme na náhorní plošinu nad řekou, šli loukami do obce Větrovy a poté po modré turistické trase došli na rozhlednu Hýlačka, zcela jinou, než jakou jsme si pamatovali.

Rozhledna Svobody, zvaná Hýlačka, byla postavena táborskými turisty ve tvaru husitské hlásky nad osadou Větrovy podle projektu prof. dr. Theodora Petříka. Rozhledna byla dřevěná, krytá šindelem.
Na slavnostním otevření 4. června 1920 se zde sešlo na 550 návštěvníků. Po skončení německé okupace a po opravě a znovuotevření sloužila veřejnosti v letech 1946–1967, v roce 1990 byla vrácena do majetku Klubu českých turistů a stala se znovu vyhledávaným cílem turistů. V říjnu 1995 prohlásilo ministerstvo kultury ČR rozhlednu za kulturní památku.

V noci na 1.ledna. 2012 došlo k rozsáhlému požáru, při kterém celá rozhledna shořela. O několik dní později zahájil Klub českých turistů sbírku na výstavbu nové rozhledny. Při architektonické soutěži byl vybrán projekt vzdušné ocelové konstrukce podle návrhu Ing. arch. Davida Grygara a kol.
Nová rozhledna Hýlačka na kopci vysokém 525 m n. m. byla slavnostně otevřena 1. srpna 2015. Je vysoká 35,6 m, vyhlídková plošina, na niž vede 136 schodů, je ve výšce 25 m.
Plošina je stejně jako schodiště chráněná nerezovými sítěmi a má střechu. Je připevněna na dvou sloupech, nesoucích schodiště.

Také my, jihlavští turisté, jsme v roce 2012 finančně přispívali na novou rozhlednu a teprve teď jsme se mohli podívat na výsledek – rozhledna je při prvním pohledu zcela jiná a udivuje moderním kovovým vzhledem. Při delším zkoumání je však patrná inspirace původní stavbou.
Ve článku Tábor a okolí jsou obrázky staré rozhledny a Harrachovky, také okolí nádherné červeně značené trasy kolem Lužnice do Příběnic.

Všechno dění u rozhledny dnes organizoval Ing. Radek Přílepek, předseda KČT, odbor Tábor, bratr manažera turistického značení KČT Ing. Pavla Přílepka.
Předseda táborských turistů byl velice vstřícný, vyprávěl o době, kdy rozhledna shořela a jednalo se o stavbě nové – bylo vidět, že je to „jeho dítě“.

Samozřejmě jsme rozhlednu navštívili, dnes byl výstup za 1 Kč, rozhled za milion. Bylo udivující a objevné vidět kruhově okolí – dřívější krytá rozhledna umožňovala výhled okénky jen do určitých míst.

Ve zdejších stáncích byly k dispozici brožury o značení a jiné drobnosti, které turisté preferují: dřevěné známky, vizitky atd.

Zpět do Tábora jsme šli podle popisu už za plného slunce, tedy výhledy do okolí i v bezprostřední blízkosti stezky byly nádherné, jarní, kvetoucí, barevné.

O půl druhé jsme byli na Žižkově náměstí, zašli na oběd do nedaleké restaurace a počkali tu na zahájení slavnostního turistického programu. Projevy k výročí turistického značení pronesli všichni zainteresovaní, navíc promluvil autor knihy Turistická značka. Je samozřejmé, že někteří z nás si knihu pořídili a s autorem při podepisování si popovídali.

Na náměstí jsme se potkali s Vlastíkem Škvárou, předsedou KČT, oblast Pardubice a Ing. Mojmírem Nováčkem, duší ústředí KČT, což bylo milé pro všechny zúčastněné – vzájemně jsme se potěšili.

Největší radost jsme měli z knihy Turistická značka, a to zdaleka nejen proto, že jsme všichni značením aktivně prošli – těšilo nás, že se tímto způsobem dostanou veřejnosti přístupnou formou informace o jedné ze základních funkcí KČT, což je značení a zpřístupňování cest v přírodě.

S Markem Šálkem jsme se poprvé setkali pod Petřínskou rozhlednou v roce 2023 při oslavách 135. výročí založení KČT.
Zbývá zařadit oficiální dokumenty o akci v Táboře:

Jistě se, stejně jako já, rádi podíváte na fotografii, kterou udělala Miluška. Skulptura nás obě nadchla, proto jsem o ní vyhledala informace.

Bronzová Brána času a Cesta je asi tři metry vysoká a sto šedesát centimetrů široká skulptura na pomezí mezi táborským Novým a Starým městem. Symbolicky se vyjadřuje k minulosti a budoucnosti, ke vztahu moderních a dávných dějin Tábora. Realizace proběhla v roce 2013.
Dílo bylo složité i proto, že sochař Albert Králiček vyrobil nejprve formu z polystyrenu, kterou pokryl hlínou. Tu pak přivezl do Tábora, kde do ní stovky lidí obtiskly své dlaně, a na Cestu, která k plastice vede, zase své nohy.

Po čtvrté hodině jsme se vydali k nádraží, odkud odjížděl vlak v 17.05 do Jihlavy. Cestu jsme zvládli bez problémů, ukázalo se, že během dne jsme nachodili 20 km.
V 19.20 jsme byli v Jihlavě a rozloučili se. Doma jsem zjistila, že bunda zůstala pravděpodobně ve vlaku. Volala jsem na zákaznickou pomoc Českých drah, vše potřebné sdělila a pracovník mi po malé chvíli zavolal, že bundu našla při prohlídce před odstavením (naštěstí souprava odjíždí z Jihlavy až v neděli ráno) vlakvedoucí, která prý mě zná (! 🙂 ) Bunda je k vyzvednutí v pokladně!
Oddechla jsem si, notně se pokárala a běžela znovu na hlavní nádraží, abych ten zlobivý kousek oblečení donesla domů. Takže se moje pochodnické skóre zvýšilo na 23 km. 🙂

Den se ve všech směrech opravdu vydařil. 🙂