Brno – procházka historickým centrem

Sobota 1. června 2024

S Ivou jsme jely do Brna autobusem, zastavoval všude, ale nám to nevadilo, užívaly jsme si výletní jízdu. Iva měla naplánováno, co chce vidět – v krásném letním dni jsme to realizovaly krůček po krůčku. Ze Zvonařky jsme šly přes Vaňkovku na Zelný trh, Kapucínské náměstí a Biskupský dvůr, k sousoší Nejsvětější Trojice. Kašna Parnas, středobod Zelného trhu, je při opravě zcela zabedněná.
Iva pilně fotila, všechny snímky, zařazené do článku, pořídila ona.

Na informační vývěsce je text:
Biskupský dvůr, nejstarší část Moravského zemského muzea, je tvořený souborem několika historických budov pod kostelem sv. Petra a Pavla. Architektonickým jádrem dvora je bývalé gotické proboštství brněnské kapituly, z něhož se dochovala gotická věž a kaple zdobená freskami. V roce 1588 koupil probošství olomoucký biskup Stanislav Pavlovský, který ho nechal přestavět v renesančním stylu italským stavitelem Antoniem Gabri. Úpravy po roce 1600 dokončil kardinál František Dietrichstein. Moravské zemské muzeum sídlí v Biskupském dvoře od roku 1818. Pro jeho účely bylo přistavěno d´Elvertovo křídlo s balkonovým portálem, pocházejícím ze zbořeného paláce Mitrovských na náměstí Svobody. Z tohoto náměstí bylo v roce 1858 přeneseno i sousoší z Merkurovy kašny od Ignáce Bendla umístěné na nádvoří.

Sloup Nejsvětější Trojice je vrcholně barokní sousoší postavené roku 1729 na objednávku městského magistrátu sochařem Antonínem Schweiglem.
Záměrem brněnských občanů bylo vzdání cti Nejsvětější Trojici a sv. Janu Nepomuckému. Po dvou letech, v roce 1731, bylo rozhodnuto sloup doplnit sochami patronů města sv. Konstantinem a sv. Primitivem. Úkol připadl znovu Antonínu Schweiglovi. Ostatky dvou římských mučedníků se do Brna dostaly prostřednictvím zdejší jezuitské koleje, do které byly věnovány papežem Řehořem XIII. v roce 1572.

Šly jsme kolem divadla Husa na provázku, pak Uličkou Václava Havla – tichou a jímavou s křehkými verši Jana Zahradníčka, Jana Skácela, Klementa Bochořáka a Ivana Blatného. Na konci uličky, tam kde je nádherný výhled na Brno, je kamenný kříž jako pocta Janu Zahradníčkovi – autor Jan Šimek. Odtud výhled na nádraží, Vaňkovku, na druhou stranu věže sv. Petra a Pavla.

Na vysoké cihlové zdi pod katedrálním vrchem jsou v Uličce Václava Havla básně na kamenných deskách.

Vedle je deska se slovy básníka:

Pro katedrálnost věku
jejž vidím blížit se,
pro dorozumění člověka s člověkem
a národa s národem,
pro dorozumění s Bohem.

„Znamení moci“
Jan Zahradníček 1905–1960

Samozřejmě jsme s Ivou zašly do katedrály na Petrově a já jsem snaživě vyhledala stručnou historii tohoto výrazného symbolu města
Počátky dnešní katedrály sv. Petra a Pavla sahají až do 11.–12. století, kdy byla na jejím místě zbudována románská kaple. Na konci 12. století zde pak za vlády markraběte Konráda II. Oty vznikl kostelík, který měl vlastní apsidu i kryptu. Na konci 13. století došlo k další přestavbě na pravděpodobně románskou baziliku, jejíž pozůstatky byly objeveny během archeologického výzkumu katedrály na začátku 21. století a jsou nyní přístupné i veřejnosti. Chrám byl poté přestavěn do raně gotické podoby a došlo i ke vzestupu jeho důležitosti, když se stal proboštským kostelem a také kolegiátní kapitulou. Kostel byl několikrát vážně poškozen, především v době třicetileté války. Po barokní přestavbě byl kostel prohlášen v roce 1777 katedrálou. U barokizace se však vývoj katedrály nezastavil, v letech 1879–1891 byla dále architektonicky upravována.

Pak výstup na vedlejší kopec Špilberk, cestou vzhůru všude řval jakýsi festival – neartikulované zvuky, mlácení do bubnu, velký potlesk, pokřik a hvízdot nadšených účastníků, hrůza, která podle nás obou nemá v těchto místech co dělat – hluk vzniklý na kopci zamoří celé město.

Rozlehlý hradní komplex ze 13. století byl přestavěn v 17. a 18. století na mohutnou vojenskou pevnost, pak na trestnici pro nejtěžší zločince a poté i pro politické vězně.

Okruh historickým centrem Brna včetně návštěvy Špilberku jsme si dopřáli v listopadu 2021, kdy se konala turistická akce Za posledním puchýřem do Brna Bystrce.

Tentokrát jsme zvolily prohlídku východního křídla hradu (i tam doléhal ten „hudební“ rachot) – starého paláce a hranolové věže, kde kdysi bývaly cely (ale ne podobné těm v kasematech), tam je teď prostor, kde jsou na podlaze umístěné erby zemí, kde vládl Přemysl Otakar II., a na zdi rozměrná dřevěná orlice z 18. století, která je znakem Moravy – obdivuhodné, skvělé!

V čele jsou osobní znaky panovníka. Jednotlivé země jsou označeny svými erby: Kraňsko,
Korutany, Štýrsko, Rakousy, Morava a Čechy. Tři jsou prázdné: Chebsko, Vindická Marka a město Pordenone. To proto, že podle heraldiků nejsou z doby Přemysla Otakara II. známy z těchto oblastí barevné erby. Mapa je orientována k jihu, tedy k Římu, jak bylo v té době zvykem. Orientace map „sever nahoru“ se totiž v Evropě objevuje až s rozšířením kompasu ve 14. století.

Četly jsme texty, které byly volně k dispozici a došly do sálu, největšího na hradě, prý byl přijímací – tam jsou vitrážová okna z taveného skla od Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové – úžasná, neprůhledná, ale dobře propouštějí světlo, jsou jemně zbarvená – každé jinak, a tvar celkově stejný, ale v jednotlivostech se lišící – čtyři velká okna a dvě menší. Při prvním podívání nestihne člověk pojmout vše, ale když se zahledí, zjistí, že je to nádhera! Umělecké dílo trvalé hodnoty.

Když jsem začala psát tento článek, umiňovala jsem si, že jen krátce popíšu fotky, ale na Špilberku, v těch rekonstruovaných prostorách s nevšední atmosférou, se začalo téma vrstvit a při každém dalším odkrytí nějaké skutečnosti cítím, jak se zapaluji a musím zařadit, co jsem načetla. 🙁

Hranolová věž byla důležitou součástí obranného systému původního středověkého hradu Špilberk. Obdélná stavba o rozměrech 13×14 metrů chránila východní vjezdovou bránu do hradu a zároveň díky svým silným zdem mohla sloužit jako poslední útočiště obránců hradu. Původně bylo do stavby věže vloženo několik pater a prostor prakticky bez oken mohl působit značně ponuře. Bezpečnost obyvatel Špilberku si ovšem takovéto řešení vyžadovala. Při barokní přestavbě pevnosti se hledalo pro temné místnosti s extrémně silnými zdmi praktické využití. Nakonec padlo rozhodnutí vybudovat z nich vězeňské cely určené pro výkon trestů vojáků špilberských kasáren.
Ke stejnému účelu tyto prostory sloužily i v letech 1939–1940, kdy moc nad Špilberkem převzal wehrmacht a příslušníci gestapa. Cely v bývalé hranolové věži sloužily jako samotky pro zadržené osoby, které bylo potřeba izolovat od ostatních vězňů

Velmi originální využití našla věž jako sportovní kolbiště, kdy se zde ve spolupráci se Sokolem Brno I. konaly oficiální závody ve šplhu na osmimetrovém laně. Tato dnes již takřka zapomenutá disciplína přinesla Československu v minulosti první olympijskou medaili, kterou v roce 1924 přivezl z Paříže brněnský gymnasta Bedřich Šupčík.

Vitráže ve východním křídle hradu završily v roce 2003 opravu nejstarší části Špilberku.
Nejedná se však o klasickou mnohabarevnou vitráž, kdy jsou jednotlivá skla oddělena kovem, ale každé okno je laděno do odstínu jedné barvy. Hmota olovnatého skla byla obarvena neobvyklými kysličníky až zlatistých tónů, aby výsledek odpovídal důležitosti historického místa.
Sklo bylo následně broušeno, leštěno a upraveno do přesných formátů. Obdobné dílo lze v tuzemsku spatřit jen ve Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta a v gotické kapli v Horšovském Týně.

Nejlepší místo pro výhled do okolí poskytuje na Špilberku rozhledna, která se nachází v nárožní věži ve východní části hradu. V centru města Brna se člověk nedostane výš, než právě sem. Úplně na vrchol vede z malého nádvoří celkem 103 schodů. Samozřejmě jsme možnosti využily.

Odpočinuly jsme si a posvačily v Denisových sadech – z lavičky jsme okukovaly pozlacené lvy na Obelisku ve tvaru čtyřbokého jehlanu, vztyčeného jako poděkování za konec válečných útrap v roce 1818. Při napoleonských válkách Brno zle trpělo při nutnosti ubytovat množství francouzských vojáků, které museli obyvatelé města živit, po bitvě u Slavkova navíc město zaplnily tisíce raněných a zajatců, kteří přinesli epidemii tyfu. Na válečných reparacích, které Rakousko platilo vítězné Francii, se významně podílelo i Brno.

Na vyhlídce jsme postály u busty maršála Raduit de Souches (1608–1682)– toho co ubránil Brno před Švédy. (Viz článek Hluboké Mašůvky). Tato doba patří k nejvýznamnějším kapitolám v historii města. Chystaly jsme se k jeho hrobu v kostele sv. Jakuba, ten je ale uzavřený kvůli rekonstrukci.

Po sestupu ze Špilberku jsme šly kolem Janáčkovy akademie múzických umění a Lékařské fakulty Masarykovy Univerzity se sochou TGM, pak do Červeného kostela – byl otevřený, pokračovaly na Moravské náměstí a ke kostelu sv. Tomáše, jehož prvenství jako dominanty teď zřejmě přebírá socha Jošta Lucemburského, resp. Moravského.

Autorem bronzové sochy, která měří 3,5 metru a stojí na leštěném žulovém podstavci s nápisem T. G. Masaryk a letopočty 7. 3. 1850 – 14. 3. 1937, je Vincenc Makovský.

V závěru infodesky stojí: Konec augustiniánů u sv. Tomáše přivodil Josef II., který je přestěhoval na Staré Brno – směli si s sebou vzít pouze stříbrný oltář s obrazem. V roce 1784 se sv. Tomáš stal kostelem farním.

Za vlády markraběte Jana Jindřicha (1350–1375), mladšího bratra císaře Karla IV., se v polovině 14. století stal trvalým sídlem rodu Špilberk. Druhým a zároveň posledním vládcem, který na hradě sídlil, byl syn Jana Jindřicha Jošt Moravský, který na Moravě vládl v letech 1375–1411. Roku 1410 byl zvolen římsko-německým králem a Špilberk se tak na krátkou dobu stal sídlem vládce celé říše. Ovšem tři měsíce po svém zvolení nový král, mimořádně úspěšný středověký politik, zemřel. Jošt vládl také v Braniborsku z titulu braniborského kurfiřta a v Lucemburském vévodství z titulu lucemburského vévody.

Na Moravském náměstí je více kulturních artefaktů, psala jsem o nich ve článku Sochy na Moravském náměstí v Brně, teď tedy jen stručně.
Čtyři ctnosti, které má mít správné město – Jošt představuje Odvahu, socha před Správním soudem je Spravedlnost (Marius Kotrba), Prozíravost představuje bronzový model města v hradbách, které se v roce 1645 ubránilo Švédům, a Umírněnost představuje nízká kašna s mírně zvlněnou hladinou. Vše na Moravském náměstí na ploše u muzea, dřívějšího kláštera augustiniánů.

Nemohly jsme vynechat hotel Avion, chtěly jsme si tam dopřát kávu, ale bohužel funguje jen ubytovací část, kavárna je zavřená.

Funkcionalistická budova v centru Brna je spolu s vilou Tugendhat v seznamu národních kulturních památek tohoto architektonického stylu.
Jako jeden z nejužších hotelů v Evropě je specifický parcelou o šířce 8 metrů, na níž byl vystavěn, a tomu odpovídá i neobvykle řešený prostor.
Hotel v roce 2005 zakoupil Stanislav Berousek a uzavřel jej k provedení rekonstrukce podle projektu architektky Evy Jiřičné. V té době se mu však nepodařilo shromáždit potřebné finance, rekonstrukce, jejímž záměrem bylo přiblížit některé části původní podobě z roku 1928, byla zahájena až roku 2016, dokončena v roce 2022.
Čtyřicet metrů vysoký desetipatrový dům, 34 metrů dlouhý, nabízí k ubytování 37 pokojů, celkem 70 lůžek.
Majitel při přestavbě vycházel jak z projektu architektky Evy Jiřičné, tak z původních Fuchsových plánů. Památkově chráněný hotel částečně funguje jako muzeum věnované Bohuslavu Fuchsovi a dalším slavným architektům.

Na náměstí Svobody jsme obdivovaly Skácelovu kašnu a samozřejmě velmi netradiční brněnský orloj, z něhož nevyčteš, kolik hodin vlastně je. 🙂

Kolem Skácelovy kašny, vystavěné v roce 2006, je rošt o průměru 15 metrů, na němž jsou uvedeny básníkovy verše s tematikou vody.
Kašna má hodinový program – jedná se o cyklus deseti režimů, které se střídají po šesti minutách. Program funguje vždy tři hodiny dopoledne a tři hodiny odpoledne, pak se vypne a voda jen přetéká.

V Brně se podle legendy z těch časů zvoní poledne už v 11 hodin – vždy po zahrání zvonkohry sjede po dráze v orloji kulička do jednoho ze čtyř otvorů, v nichž je možno si ji chytit a odnést jako suvenýr domů. Kuličky jsou ruční práce ze sklárny v Karlově.

Sedly jsme si pod deštníky na Svoboďáku a čekaly na objednanou pizzu skoro hodinu – podnik, přestože se tvářil vznešeně, byl všelijaký. Nedočkaly jsme se ani po urgencích, tak jsme opustily skvělý výhled na náměstí a šly Masaryčkou dolů k nádraží – z okna na ulici jsme koupily pizzu za 35 Kč kousek, byla skvělá! Pak jsme zašly do velké vietnamské jídelny proti hlavnímu nádraží, daly si zeleninový závitek s masem a rýžové nudle za 160 Kč – bylo to během 5 minut a výborné!!

Vracely jsme se domů vlakem, tzn. kvůli stavbě brněnského nádraží autobusem do Náměšti nad Oslavou, odtud pak teprve vlakem do Jihlavy. Všechno navazovalo, takže pohoda.

Abych odlehčila to množství historických údajů, zmíním i příhodu současnou: když jsme jely z Jihlavy do Brna, bylo v autobuse velmi málo lidí, za námi seděla jakási žena. My jsme si s Ivou měly celou cestu co vykládat – samozřejmě jsme nekřičely, ale paní to zřejmě vadilo. Mohla si přesednout, nebo o to požádat nás, ale to neudělala. Přitom si myslím, že jsme nemluvily blbosti – já jsem trochu předčítala o historii Brna jako přípravu na prohlídku památek. Když už jsme byly před Brnem, zmínila jsem se, že mi šneci sežrali všechny sazenice dýní, že jsem musela znovu zrýpat celý záhon, naset nová semena, takže snad dýně hokaido letos budou. To už jsme byly na Zvonařce, paní vystupovala a pronesla, že i ona má hlavu jako dýni z těch našich řečí. 🙂

Den byl velice povedený, slíbily jsme si, že v červenci návštěvu zopakujeme.

Související články:
Básník Jan Zahradníček
Vlastivědný výlet na Velkomeziříčsko – Zahradníčkův kraj
Kojetice – Mastník – rozhledna na Pekelném kopci – Třebíč – Zahradníčkovo rodiště