Teslácká Stezka Českem 2024

3. ročník – Znojmo a okolí
Sobota 8. června 2024

Po Stezce Českem chodíváme vždy 11. června, kdy si zároveň připomínáme výročí založení Klubu českých turistů v roce 1888. Letos se v úterý 11. června zúčastníme jiné akce, proto oslavíme vznik KČT, kterému je 136 let, už v sobotu 8. června, kdy pojedeme vlakem z hlavního nádraží ČD v 6:26 hod. do Znojma s přestupem v Okříškách.
To napsala vedoucí akce Ing. Míla Bradová v pozvánce k aktivní oslavě turistického výročí.

Jen připomínám, že při 1. ročníku Stezky Českem jsme prošli trasu Vratěnín – Uherčice – Bítov, loni jsme zvolili trasu Klášter – Landštejn – Slavonice (zápis na web jsem zatím nezvládla 🙁 ).
Letos navrhla Miluška tuto okružní trasu:
Znojmo, od hradu po Stezce Českem podél vodní nádrže na Dyji po ŽTZ na Sealsfieldův kámen, dále po ZTZ do Popic a odtud po ČTZ přes Konice a Kraví horu do údolí Dyje a zpět do Znojma ke hradu.

Na nádraží ve Znojmě jsme se potkali s tamními známými turistkami, které právě odjížděly na cyklovýlet.
Tuto i všechny další fotografie mi poskytla Iva Svobodová – děkuji! 🙂
Míla Bradová zopakovala trasu a upozornila na významné historické objekty, které uvidíme.
Trasa z nádraží do města vedla hvězdicovitě uspořádaným Mariánským náměstím s pomníkem Vítězství.

Mířili jsme do nejstarší části města, ke kostelu sv. Mikuláše. Byl nádherný den, shůry darovaný nám, turistům oslavujícím své skvělé předky, kteří už v předminulém století založili Klub českých turistů.
Ve Znojmě jsme zdaleka nebyli poprvé – na našich stránkách je nejstarší zápis z roku 2008, kdy jsem se zúčastnila pochodu Znojemským Podyjím a měla mimo jiné možnost navštívit interiér rotundy sv. Kateřiny, mnohem více turistiky a prohlídek jsme si dopřáli v roce 2015 během tří dní, strávených zde při akci Za posledním puchýřem. V uvedených článcích jsou texty i Mirkovy fotografie míst, kudy i dnes budeme procházet, proto jen stručně.

Mikulášské náměstí s věží kostela sv. Mikuláše, která byla ke kostelu přistavěna v polovině 19. století netradičně na jeho východní stranu, původní věž byla na straně jižní.
Výhledy do údolí Dyje ze skalnatého ostrohu osázeného vinicemi naproti Znojemskému hradu.
Na protilehlém břehu řeky je Kraví hora, odkud se budeme vracet z naší trasy.
Znojemská přehrada slouží jako vyrovnávací nádrž pro Vranovskou přehradu a pro závlahy. Byla uvedená do provozu v roce 1966. Strmými břehy se zachovalými lesními porosty vedla nad přehradou část dnešní trasy.
Protilehlý ostroh s rotundou sv. Kateřiny u Znojemského hradu.
Část rozlehlého gotického kostela sv. Mikuláše, původně románského, postaveného na obchodní stezce u osady, která tu vznikla. Nejstarší zmínkou je vyobrazení kostela na denárech, ražených za knížete Lutolda kolem roku 1100.

Ve 14. století při požárech kostelík shořel a roku 1338 byl založen trojlodní chrám o celkových rozměrech 60 x 22 metrů, natolik významný, že v něm, v prosinci roku 1437, bylo veřejně vystaveno mrtvé tělo císaře Zikmunda Lucemburského.
Trojlodí i presbytář jsou zaklenuty síťovou žebrovou klenbou ovlivněnou činností Petra Parléře.

Dvoupatrová Svatováclavská kaple, postavená po roce 1512, získala název od gotické plastiky sv. Václava na vstupním průčelí.

Horní část Svatováclavské kaple je zasvěcena sv. Anně a sv. Kateřině, dolní sv. Martinovi. Její pozdně gotická kroužená klenba je na Moravě jedinou svého druhu. V současnosti se tu pořádají výstavy, jednu jsme shlédli, bohužel nebyl čas pročíst všechny texty.

Interiér kaple sv. Václava.

Okouzleně jsme se rozhlíželi, ale bylo nutné vydat se na trasu Stezky Českem. Sestup ze svahu po upravených cestách nabízel za každým ohybem nové výhledy, pod námi řeka, nad námi kopec tisícileté historie.

Sestupovali jsme po svahu k řece Dyji – sousoší Kalvárie z 18. století bylo sem umístěno v roce 2008 po rozsáhlé obnově této části městského parku.
Cesty vybudované ve svazích nad řekou nabízejí nepřekonatelně krásné výhledy do všech stran.
Míla Bradová je autorkou fotografie účastníků Stezky Českem 2024.
Cihelný komín byl součástí dnes již zrušené vodárny. Nyní je v rekonstruovaném objektu muzeum automobilových veteránů.

Až do konce 19. století zde stával Podskalský mlýn z raného středověku, od nějž vedl od 16. století unikátní vodovod do znojemského hradu. Mlýn v roce 1897 vyhořel a roku 1903 postavilo město na jeho místě neorenesanční budovu nové vodní elektrárny a vodárny.

Výhled na mikulášský kopec od turistického rozcestníku u mostu přes Dyji.
Po žluté značce jsme trasou zahrnutou do Stezky Českem došli ze Znojma k Sealsfieldovu kameni.
Vyhlídka u Sealsfieldova kamene.
Řeka Dyje u Sealsfieldova kamene.
Portrét Charlese Sealsfielda z infotabule u rozcestníku.

Kdo byl tento místní rodák s cizím jménem se dozvídáme z webu Spolku Popice Charlese Sealsfielda:
Narodil se 3. března 1793 v Popicích u Znojma jako nejstarší z jedenácti dětí v rodině sedláka a rychtáře Antona Postla a jeho ženy Juliany.
Po obecné škole v Popicích studoval na gymnáziu ve Znojmě. Po maturitě vstoupil v Praze do křížovnického řádu, absolvoval filosofická a poté i teologická studia na Karlově univerzitě. Po složení kněžského slibu se stal sekretářem řádu Křížovníků s červenou hvězdou.
Později se ucházel o místo dvorního sekretáře ve Vídni, ale nebyl úspěšný. Během ozdravného pobytu v Karlových Varech zmizel beze stopy. Roku 1823 přicestoval inkognito do Ameriky a cestoval po jihozápadě Spojených států, kde sledoval život indiánů a osadníků. V době občanské války prošel i Mexikem.
V roce 1829 se setkal s Josefem Bonapartem, Napoleonovým bratrem, a stal se jeho poradcem.
Na sklonku roku 1830 odjel Sealsfield znovu do Evropy. Žil v Paříži i v Londýně jako korespondent newyorských novin, v Londýně vydal povídky. Celý život se vracel do vznikajících Spojených států, závěr života prožil na svém statku ve švýcarském Solothurnu.
Vystupoval jako Charles Sealsfield a jeho identita vyšla najevo až po jeho smrti 26. května 1864 na základě závěti, ve které svůj majetek odkazuje svým příbuzným v Popicích u Znojma.

Pamětní deska věnovaná rodákovi z blízkých Popic.
Osudy Sealsfieldova kamene.
Rodný dům Karla Postla, alias Charlese Sealsfielda, narozeného 1792 v Popicích, zemřel v roce 1864 ve švýcarském Solothurnu.

Vyhlídka u Sealsfieldova kamene byla nejzazším bodem na naší cestě, odtud jsme se po zeleně značené trase vydali do Popic a poté po červené značce přes Kraví horu zpět do Znojma.

Trasa: Znojmo – ŽTZ Stezka Českem podél Dyje, Sealsfieldův kámen – ZTZ Popice – ČTZ Znojmo, nádraží = celkem 16 km
Barokní socha Immaculaty z roku 1784 zasazená do krajiny tvoří důležitý orientační bod na cestě po Kraví hoře. Na podstavci je latinský nápis překládaný jako Útočiště hříšníků.
Výhled z Kraví hory na protější břeh s kostelem sv. Mikuláše.
Na levém ostrohu Znojemský hrad, vpravo kostel sv. Mikuláše se Svatováclavskou kaplí.
Přešli jsme Dyji a vystoupali na protější mikulášský kopec – tady končila trasa Stezky Českem.

Slunce oslnivě svítilo a fotografové měli starosti s pořizováním snímků – Ivě se podařilo zachytit památeční sloup Panny Marie na hlavním náměstí bez hlavy Panny Marie, ale jako dokument o pobytu na Masarykově náměstí ve Znojmě to asi projde. 🙂

Masarykovo náměstí s ústředním sloupem Panny Marie Immaculaty z roku 1682. Na nárožích podstavce jsou sochy sv. Šebestiána, Rocha, Mikuláše a Floriána, v grotě je socha sv. Rozálie. Pod náměstím probíhají historické podzemní chodby.

Měli jsme dost času projít se městem a odpočinout si v některé z chladivých historických budov, které zvaly k posezení.

V restauraci na náměstí jsme se občerstvili a zhodnotili dnešní výšlap věnovaný 136. výročí vzniku Klubu českých turistů (1888). Od Míly jsme tu dostali pamětní listy.

Vlakem odjíždějícím kolem šesté hodiny večerní ze Znojma jsme se vrátili do Jihlavy – 9 účastníků akce tímto způsobem vzdalo hold Klubu, jehož jsou (většinou) celoživotními členy.

2 odpovědi na “Teslácká Stezka Českem 2024”

  1. Za tu nepodařenou fotku mariánského sloupu se omlouvám, ale díky (lépe řečeno „kvůli“) pražícímu odpolednímu slunci jsem fakt vůbec neviděla, co přesně zabírám. Den to byl ale hodně vydařený, výhledy úžasné, jen to vedro nemuselo být tak úporné. Ale co bychom chtěli, červnové počasí už takové bývá a myslím, že jsme si s ním poradili velmi dobře. Budu si taky ještě dlouho (tedy snad) pamatovat milou paní průvodčí ve vlaku na trati Znojmo – Okříšky, která vyměnila úřednickou pracovní pozici za „štíplístkovou“ a byla v ní jako ryba ve vodě. Jako bývalá dlouholetá personalistka si jejího rozhodnutí hodně vážím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

*