3. ročník – Znojmo a okolí
Sobota 8. června 2024
Po Stezce Českem chodíváme vždy 11. června, kdy si zároveň připomínáme výročí založení Klubu českých turistů v roce 1888. Letos se v úterý 11. června zúčastníme jiné akce, proto oslavíme vznik KČT, kterému je 136 let, už v sobotu 8. června, kdy pojedeme vlakem z hlavního nádraží ČD v 6:26 hod. do Znojma s přestupem v Okříškách.
To napsala vedoucí akce Ing. Míla Bradová v pozvánce k aktivní oslavě turistického výročí.
Jen připomínám, že při 1. ročníku Stezky Českem jsme prošli trasu Vratěnín – Uherčice – Bítov, loni jsme zvolili trasu Klášter – Landštejn – Slavonice (zápis na web jsem zatím nezvládla 🙁 ).
Letos navrhla Miluška tuto okružní trasu:
Znojmo, od hradu po Stezce Českem podél vodní nádrže na Dyji po ŽTZ na Sealsfieldův kámen, dále po ZTZ do Popic a odtud po ČTZ přes Konice a Kraví horu do údolí Dyje a zpět do Znojma ke hradu.
Tuto i všechny další fotografie mi poskytla Iva Svobodová – děkuji! 🙂
Mířili jsme do nejstarší části města, ke kostelu sv. Mikuláše. Byl nádherný den, shůry darovaný nám, turistům oslavujícím své skvělé předky, kteří už v předminulém století založili Klub českých turistů.
Ve Znojmě jsme zdaleka nebyli poprvé – na našich stránkách je nejstarší zápis z roku 2008, kdy jsem se zúčastnila pochodu Znojemským Podyjím a měla mimo jiné možnost navštívit interiér rotundy sv. Kateřiny, mnohem více turistiky a prohlídek jsme si dopřáli v roce 2015 během tří dní, strávených zde při akci Za posledním puchýřem. V uvedených článcích jsou texty i Mirkovy fotografie míst, kudy i dnes budeme procházet, proto jen stručně.
Ve 14. století při požárech kostelík shořel a roku 1338 byl založen trojlodní chrám o celkových rozměrech 60 x 22 metrů, natolik významný, že v něm, v prosinci roku 1437, bylo veřejně vystaveno mrtvé tělo císaře Zikmunda Lucemburského.
Trojlodí i presbytář jsou zaklenuty síťovou žebrovou klenbou ovlivněnou činností Petra Parléře.
Horní část Svatováclavské kaple je zasvěcena sv. Anně a sv. Kateřině, dolní sv. Martinovi. Její pozdně gotická kroužená klenba je na Moravě jedinou svého druhu. V současnosti se tu pořádají výstavy, jednu jsme shlédli, bohužel nebyl čas pročíst všechny texty.
Okouzleně jsme se rozhlíželi, ale bylo nutné vydat se na trasu Stezky Českem. Sestup ze svahu po upravených cestách nabízel za každým ohybem nové výhledy, pod námi řeka, nad námi kopec tisícileté historie.
Až do konce 19. století zde stával Podskalský mlýn z raného středověku, od nějž vedl od 16. století unikátní vodovod do znojemského hradu. Mlýn v roce 1897 vyhořel a roku 1903 postavilo město na jeho místě neorenesanční budovu nové vodní elektrárny a vodárny.
Kdo byl tento místní rodák s cizím jménem se dozvídáme z webu Spolku Popice Charlese Sealsfielda:
Narodil se 3. března 1793 v Popicích u Znojma jako nejstarší z jedenácti dětí v rodině sedláka a rychtáře Antona Postla a jeho ženy Juliany.
Po obecné škole v Popicích studoval na gymnáziu ve Znojmě. Po maturitě vstoupil v Praze do křížovnického řádu, absolvoval filosofická a poté i teologická studia na Karlově univerzitě. Po složení kněžského slibu se stal sekretářem řádu Křížovníků s červenou hvězdou.
Později se ucházel o místo dvorního sekretáře ve Vídni, ale nebyl úspěšný. Během ozdravného pobytu v Karlových Varech zmizel beze stopy. Roku 1823 přicestoval inkognito do Ameriky a cestoval po jihozápadě Spojených států, kde sledoval život indiánů a osadníků. V době občanské války prošel i Mexikem.
V roce 1829 se setkal s Josefem Bonapartem, Napoleonovým bratrem, a stal se jeho poradcem.
Na sklonku roku 1830 odjel Sealsfield znovu do Evropy. Žil v Paříži i v Londýně jako korespondent newyorských novin, v Londýně vydal povídky. Celý život se vracel do vznikajících Spojených států, závěr života prožil na svém statku ve švýcarském Solothurnu.
Vystupoval jako Charles Sealsfield a jeho identita vyšla najevo až po jeho smrti 26. května 1864 na základě závěti, ve které svůj majetek odkazuje svým příbuzným v Popicích u Znojma.
Vyhlídka u Sealsfieldova kamene byla nejzazším bodem na naší cestě, odtud jsme se po zeleně značené trase vydali do Popic a poté po červené značce přes Kraví horu zpět do Znojma.
Slunce oslnivě svítilo a fotografové měli starosti s pořizováním snímků – Ivě se podařilo zachytit památeční sloup Panny Marie na hlavním náměstí bez hlavy Panny Marie, ale jako dokument o pobytu na Masarykově náměstí ve Znojmě to asi projde. 🙂
Měli jsme dost času projít se městem a odpočinout si v některé z chladivých historických budov, které zvaly k posezení.
Vlakem odjíždějícím kolem šesté hodiny večerní ze Znojma jsme se vrátili do Jihlavy – 9 účastníků akce tímto způsobem vzdalo hold Klubu, jehož jsou (většinou) celoživotními členy.
Za tu nepodařenou fotku mariánského sloupu se omlouvám, ale díky (lépe řečeno „kvůli“) pražícímu odpolednímu slunci jsem fakt vůbec neviděla, co přesně zabírám. Den to byl ale hodně vydařený, výhledy úžasné, jen to vedro nemuselo být tak úporné. Ale co bychom chtěli, červnové počasí už takové bývá a myslím, že jsme si s ním poradili velmi dobře. Budu si taky ještě dlouho (tedy snad) pamatovat milou paní průvodčí ve vlaku na trati Znojmo – Okříšky, která vyměnila úřednickou pracovní pozici za „štíplístkovou“ a byla v ní jako ryba ve vodě. Jako bývalá dlouholetá personalistka si jejího rozhodnutí hodně vážím.
Díky za návštěvu a rozšíření vzpomínek na hezký den. 🙂