Po Vysočině s Gustavem Mahlerem 2024

Téměř vlastivědný výlet podhůřím Železných hor
6. díl putování po stopách předků Gustava Mahlera uskutečněný jako doprovodný program hudebního festivalu Mahler Jihlava 2024 – Hudba tisíců
Pořádaly odbory KČT Tesla Jihlava a KČT Čeřínek Jihlava ve spolupráci s OS Mahler 2000 – společnost Gustava Mahlera

Neděle 23. června 2024

Letošní 6. díl tematických výletů zahrnoval poslední, nejvzdálenější část Vysočiny, kde pobýval Gustav Mahler či se narodili jeho předkové – Ronov nad Doubravou, který byl dnes ústředním bodem, už patří do Pardubického kraje. Dá se ale říct, že kdysi bývala celá oblast, kterou jsme navštívili, panstvím nejdříve českého rodu rytířů Rabenhauptů ze Suché, po třicetileté válce pak italského hraběcího rodu Caretto-Millesimo a od poloviny 19. století postupně přecházel majetek do Nadace pro zchudlé šlechtice.

S Ivou jsme chtěly sestavit program zastávek tak, aby účastníci získali přehled o historii kraje a významu zdejších pobytů pro mladého Gustava Mahlera.
Ve středu 27. března nás zavezl Ivin manžel na námi vytipovaná místa a tím jsme si udělaly základní přehled o možnostech. Celý den byl protivný vítr, my jsme ale byly nadšené, protože se nám podařilo vyřídit vše, co jsme potřebovaly – zamluvily jsme si návštěvy objektů, přehrady v Pařížově i oběd pro celou skupinu (což není v neděli až tak snadné). Navíc se ukázalo, že fotky, které Iva pořídila, budou k užitku pro tento článek – stromy ještě nebyly olistěné, takže dobré průhledy na budovy a cestou kolem řeky Doubravy jsme mohly obdivovat romantickou skalnatou kostru kraje.
V Ronově jsme se dozvěděly, že v červnu, kdy naše skupina přijede, bude probíhat generální oprava silnice, takže přístup autobusů bude asi omezen. Uskutečnili jsme tedy další průzkumnou návštěvu, tentokrát ve středu 12. června s Václavem Plánkou – nejdůležitějším zjištěním bylo, že se dopravní omezení našeho programu podstatně nedotkne. Ujasnili jsme si časy, které budou potřebné pro všechny prohlídky, přejezdy a přechody a těšili se na turisty, kteří měli o návštěvu podhůří Železných hor zájem.

V neděli 23. června, ještě hlavu plnou včerejšího Hvězdicového výstupu na Čeřínek, jsme plně obsazeným autobusem odjížděli v 7.30 z Jihlavy. Počasí bylo vpravdě letní – jak říkáváme: Turisté jsou Pánaboha milé děti!
Iva přivítala účastníky a zopakovala a upřesnila rámcový program, který každý z nich dostal předem, já jsem poté uvedla základní informace o Gustavu Mahlerovi a jeho předcích v kraji, kterým budeme putovat.

Gustav Mahler se narodil 7. 7. 1860 v Kalištích u Humpolce, rodiče se v říjnu téhož roku přestěhovali do Jihlavy, kde pobýval do svých 15ti let, pak odešel do Vídně. Zemřel 18. května 1911 ve Vídni. Turisté si jeho úmrtí připomínají v Parku GM od roku 2010 akcí Po jihlavských stopách Gustava Mahlera, jeho rodiny a přátel, letos proběhl už 15. ročník. Zájezdy po stopách předků Gustava Mahlera na Vysočině tematicky navazují na mahlerovské akce jihlavské.

První zastavení – zámek Vilémov
Základy zámku Vilémov sahají do roku 1120, kdy tato budova sloužila jako jeden z největších benediktinských klášterů ve střední Evropě. Původním zakladatelem tohoto kláštera byl opat jménem „Vilém“, od něhož byl odvozen název pozdějšího zámku i vesnice. Klášter měl vliv na široké okolí po stránce hospodářské i kulturní, byl nositelem vzdělanosti. S touto skutečností jsme se během dne setkávali na všech zastávkách.
K zániku kláštera došlo na jaře 1421, kdy byl dobyt a vypálen husitskými vojsky. Mniši uprchli do Uherčic a konvent zde již nebyl obnoven. Tato část Vilémova si však zachovala název Klášter. V 16. století byla na místě zrušeného kláštera postavena tvrz, později přestavěná na renesanční zámek. V roce 1684 koupil Vilémov hrabě Caretto-Millesimo a během let upravil zámek na barokní.
Podle sdělení současných zaměstnanců zdejší rozlehlé obory, prý v ní bývalo šest rybníků, v nich se chovaly žáby na export do Francie.
V roce 1852, kdy vymřela mužská linie rodu Caretto-Millesimů, přešel zámek a majetek na nejbližšího pokrevního příbuzného, barona Františka Václava Rajského z Dubnice.

Během druhé světové války panství převzali Němci, v roce 1945 byly na zámku ubytovány jednotky ruské armády pod vedením generála Malinovského.

V roce 1948 byl zámek zkonfiskován a využíván k různým účelům, v restitucích pak vrácen rodu Rajských; veřejnosti není běžně přístupný.

Druhé zastavení – zámek v obci Moravany
Obec Moravany leží přibližně 5 kilometrů jihovýchodně od Ronova nad Doubravou a je jednou z jejich částí. O prvním osídlení se historici zmiňují již v roce 1318.
Vlastníci panství se střídali, měnili se podle doby a válek – husité zde odvedli své, po třicetileté válce opustil Čechy rod Rabenhauptů ze Suché a panství koupil italský hraběcí rod Caretto-Millesimo (byli i majiteli Vilémovského panství, Třemošnice, Běstviny – všech míst, která dnes navštívíme), jehož členové přestavěli v 17. století celý areál do honosné barokní podoby se zámkem.
Jan Josef Caretto-Millesimo založil v roce 1823 Nadaci pro zchudlé šlechtice, která zámek vlastnila až do konce první světové války.

Hudebního génia Gustava Mahlera si všiml zdejší správce panství Gustav Schwarz, kterého jako milovníka hudby uchvátil mladý Gustav Mahler svou klavírní hrou. Na zámek přijel s Josephem Steinerem (1857–1913), přítelem a spolužákem z jihlavského gymnázia. O tři roky starší Steiner, který pocházel z Habrů, byl libretistou raných Mahlerových prací.

První setkání s mladým hudebníkem mělo zvláštní spád: Schwarz předložil Mahlerovi Thalbergovu fantazii, kterou bezchybně zahrál z listu, potom začal student hrát své vlastní skladby a Schwarz poslouchal s rostoucím úžasem a zájmem. Pod tímto dojmem napsal Schwarz Bernardu Mahlerovi, že jeho talentovaný syn by měl své hudební vzdělání zakončit ve Vídni. Kladná odpověď Bernarda Mahlera z 28. 8. 1875 se zachovala. 10. září se vydali všichni tři do Vídně, aby se setkali s klavíristou Juliem Epsteinem, vysoce uznávaným v hudebních kruzích – poté byl Gustav přijat na zdejší konzervatoř.

Gustav Mahler začal se svými hudebními výtvory již v raném věku. Pravděpodobně v roce 1866 složil Polku pro klavír věnovanou matce a píseň Turci mají krásné dcery pro svého otce. V létě 1875 se v Jihlavě zrodil nápad napsat operu Ernest, vévoda Švábský na text jeho spolužáka Josefa Steinera. Krátce před vznikem díla zemřel bratr Gustava Mahlera Ernst – je tedy možné, že volba námětu odrážela smrt jeho bratra. Druhým operním projektem, který se také nedochoval, byla opera Argonauti (1877–78)na text Gustava Mahlera a Josefa Steinera podle Franze Grillparzera. Nedokončená a nedochovaná zůstala i jeho opera Krakonoš (1879–1883).

Po restitucích bylo již poměrně zchátralé panství navráceno vnučkám původního majitele doktora Sovy. Od té doby zel celý komplex prázdnotou. V polovině roku 2006 koupila zámek, hospodářské budovy i polnosti firma Farm Moravany. Za tímto jménem stál nechvalně známý italský realitní magnát, který o správu budov nejevil žádný zájem – plánoval využít přilehlé pozemky pro stavbu rodinných domů.

Třetí zastavení – mlýn Mladotice a Chittussiho stezka kolem řeky Doubravy

Mladotice náležely ve 14. století do majetku vilémovského kláštera. Koncem 19. století proběhla velká rekonstrukce rozlehlé usedlosti po požáru. Byl postaven nový válcový mlýn s turbínou.
Provoz mlýna ustal po zničení náhonu v 70. letech 20. století, poté devastace a veškerá technologie zničena. Od roku 1998 opravováno pro bydlení, býval tu i penzion a hospůdka, ty však ukončily v roce 2018 svoji činnost. Nyní jsou tam noví majitelé a znovu se pokoušejí objekt vzkřísit.

My jsme se tu zastavili proto, že v Mladoticích začíná zeleně značená turistická trasa, kterou jsme toužili projít. Přibližně tříkilometrové romantické údolí balvanité řeky Doubravy nese jméno malíře Antonína Chittussiho, rodáka z Ronova (*1847), kterého údolí inspirovalo v jeho dílech, zejména pak pro obraz Údolí Doubravy (1884), který je dnes součástí sbírek Národní galerie.

Koncem března jsme s Ivou zvolili trasu přes hřebínek vpravo nad řekou, odkud jsme mohly průhledem mezi dosud neoděnými stromy zahlédnout na protějším kopci kostel svatého Martina v bývalé vsi Stusyně u Ronova nad Doubravou. Jinak je skoro dokonale ukrytý v lesích. Nad vysokým skalnatým levým břehem Doubravy stávala ves Stusyně, příslušná ke klášteru benediktinů v nedalekém Vilémově, zřejmě od jeho založení roku 1120. Klášter zde patrně kolem poloviny 12. století nechal postavit kamenný kostel.

V červnu jsme si o zaniklé vsi a kostele sv. Martina jen povídali při zastávce u náhonu ke Korečnickému mlýnu – ke kostelu se dostane ten, kdo přejde po splavu na levou stranu řeky a vystoupá přímo vzhůru do kopce.

Asi po 300 metrech se voda zdánlivě ztrácí ve skále – v ní je vylámán 50ti metrový tunel, kterým voda pokračuje k mlýnu, kam není přístup.

Pověst říká, že náhon a vodní tunel ve skále budovali dva doživotně odsouzení trestanci, kteří se díky tomu dostali na svobodu.

Za vodním tunelem je nutné opustit údolí Doubravy a vystoupat ke hřbitovnímu kostelu svatého Kříže, původně románské stavbě z poloviny 13. století, věž přestavěna v raném baroku, zvon je z roku 1550.

Uvnitř kostela je 30 náhrobků rodu Rabenhauptů (nejstarší je z roku 1551, nejmladší z roku 1761 – pán na Lichnici, Třemošnici a Moravanech), kteří okolní panství vlastnili před třicetiletou válkou (po ní Caretto-Millesimové). Na stěnách původního románského vchodu do kostela jsou zachovány nástěnné malby z počátku 13. století!!

Na tomto návrší s nádherným výhledem na hřeben Železných hor a na město Ronov nad Doubravou jsme se setkali se starostou města, s nímž jsme se v březnu domluvili, že nám umožní přístup do Chittussiho galerie, už několik let zavřené – bývala totiž ve vzácné ronovské vile, kterou postavil sochař František Bílek pro svého švagra Jaromíra Nečase.

Před odjezdem do Ronova jsme nabídli účastníkům zájezdu sladkosti – podobné dostávali turisté při včerejším příchodu do cíle na Čeřínek – Věra Veselá i já jsme počítaly s dnešní akcí, a tak jsme napekly část cukroví i pro dnešní výletníky.

Čtvrté zastavení – zámek v Ronově nad Doubravou
Historie tohoto panského sídla se připomíná písemně poprvé v kupní smlouvě z roku 1664,
poté postupně zahrnovalo panství rodu Caretto-Millesimo Vilémov, Ronov, Třemošnici, Moravany a další vesnice – poslední z rodu neměl dědice, snad proto založil v roce 1823 Nadaci pro zchudlé šlechtice.
Roku 1823 byl zbořen starý zámek v Ronově a nadace nechala zde v roce 1825 postavit novou budovu, tzv. úřednickou, která jí sloužila jako sídlo správy panství. Koncem 19. století byla budova přestavěna do dnešní podoby.

Roku 1948 přešel zámek z majetku nadace do správy Státních lesů, dnes tu jsou byty a ubytovna.
Sochy, které stály na prostranství před zámkem, byly při rekonstrukci ronovského náměstí instalovány před kostel sv. Vavřince.
V roce 1875 pobýval na zámku v Ronově Gustav Mahler se svým přítelem Josephem Steinerem. Písemný doklad máme v dopise ze 17. 6. 1879, kdy píše Mahler Steinerovi, že rád vzpomíná na letní pobyt v Moravanech a Ronově a na to, že se tu na něj nezapomenutelně usmála modrooká dívka a podala mu hrozen vína.

Z Ronova pocházela matka babičky Gustava Mahlera, Anna Marie Maiselová, která se provdala do Lipnice za kupce a výrobce pálenky Abrahama Bondyho. V roce 1801 se jim narodila dcera Marie, která si vzala Šimona Mahlera. Jejich prvorozený syn Bernard (1827) se stal v roce 1860 otcem Gustava Mahlera a rodina se přestěhovala do Jihlavy.
Další jejich synové Josef a Filip se usadili v Německém Brodě a založili úspěšnou textilní továrnu, pozdější Pleas.
Osud Marii, vdovu po Šimonovi, po roce 1865 vrátil na rodnou Lipnici, kde se dále věnovala podomnímu obchodování, těšila se příbuzenskému pojmenování „mameh“ (matka rodu) a hluboké vážnosti v okolí. To bylo znásobeno po její návštěvě u císaře, kam se dostala díky svým potomkům a příbuzným žijícím ve Vídni. Cítila se totiž uražená poté, co ji na prodejní obchůzce vesnic zastavil jakýsi nový policista a hrozil pokutou či vězením za její prošlý živnostenský list. Císař ji omilostnil, zpět se vrátila jako hrdinka a triumf oslavila s příbuznými z celého okolí. Svůj život dožila u syna Filipa v Německém Brodě a 15. září 1883 zemřela. Pochována je, stejně jako její manžel Šimon, v Humpolci na židovském hřbitově (prarodiče Gustava Mahlera z otcovy strany).

Páté zastavení – Ronov nad Doubravou
Město Ronov nad Doubravou se nachází v okrese Chrudim v Pardubickém kraji. Protéká jím řeka Doubrava a její dva pravostranné přítoky Lovětínský potok a Kurvice. Žije zde přibližně 1 700 obyvatel. Součástí Ronova jsou obce Moravany a Mladotice.
První písemná zmínka pochází z roku 1307. Autorem listiny je sám zakladatel města, Oldřich z Lichtenburka. Díky jeho původu – rod Lichtenburků je součástí rozrodu Ronovců – dostalo své jméno po Ronově u Žitavy, sídle prvních předků-Ronovců.
Většina ronovských památek se nachází na náměstí, které nese jméno zdejšího rodáka, malíře Antonína Chittussiho. Ve středu náměstí je kostel sv. Vavřince z poloviny 19. století, postavený na místě původního středověkého kostela. Na stropě kostela jsou fresky zobrazující výjevy ze života sv. Vavřince, kopie originálů z chrámu v Římě. Sochy svatého Prokopa a svatého Jana Nepomuckého z roku 1725, které původně stávaly v aleji u zámku, byly přesunuty před kostel.

Přesně takovou radnici prý mají od roku 1860 ve Švihově (okr. Klatovy) – na návrhu staveb se údajně podílel i malíř Chittussi. V tomto slohu byla provedena také fasáda rodného domu Antonína Chittussiho (1. 12. 1847 – 1. 5. 1891) na severní straně náměstí proti kostelu.

Trocha historie:
Umělcův děd, který pocházel ze severoitalského města Ferrary, přišel do Čech kolem roku 1810 a usadil se tu natrvalo. Otec Antonínův, Jan Chittussi, býval starostou. Po ukončení gymnázia studoval Antonín jeden rok na pražské technice, potom na Akademii výtvarných umění. Uměleckým studiem prošel také v Mnichově a ve Vídni. Po celou dobu studií se věnoval historické malbě a portrétu. Jeho spolužáky byli např. Mikoláš Aleš či František Ženíšek. V roce 1872 pobýval v Paříži. Vztah k rodišti a krajině kolem Ronova byl velice silný, namaloval řadu obrazů s touto tematikou.
Ke konci svých dní žil Chittussi téměř poustevnickým životem – s nikým se nestýkal, trpěl tuberkulózou. Několik týdnů před smrtí dokonce uspořádal vlastní hostinu na rozloučenou. Antonín Chittussi zemřel 1. května 1891 ve svých 44 letech. Pohřben je na Vyšehradě v hrobě označeném renesančním křížem, darem Julia Zeyera.
Dochovala se řada Antonínových dopisů, např. Zdence Braunerové,kterou prý bezmezně miloval, nebo jeho dopisy přátelům, mezi které patřil i Vrchlický.
Už v roce 1961 vznikla na Čáslavské ulici v Nečasově vile Galerie Antonína Chittussiho, teď bohužel mimo provoz. Město se rozhodlo vybudovat pomník Antonína Chittussiho, ve zdejší knihovně jsme při návštěvě 12. června finančně přispěli na jeho vybudování a dostali jsme od velmi vstřícné pracovnice paní Smolové leták, jehož text jsme předali účastníkům akce.

Park u kostela s kašnou a mariánským sloupem byl zřízen v roce 1885 jako anglický, v němž byly zachovány původní lípy, javory a dva vzácné stromy, líska turecká a dub svazčitý.

Líska, kterou prý zasadil rytíř z rodu Lichtenburků, opředená pověstmi a považovaná za ochránkyni města, bohužel už dokonala. Měla kdysi ochránit město a obyvatele před zlou malou čarodějkou.

Sluší se také zmínit, že na náměstí může příchozí vzdát u pomníku úctu padlým v 1. světové válce.
Událost, které si ronovští občané velice považují, se stala v roce 1941 – režisér Václav Binovec tu podle románu spisovatele Jana Drdy natočil film Městečko na dlani, který zobrazuje úsměvné i tragické osudy obyvatel idylického městečka Rukapáně. Několik scén se natočilo také v nedaleké Třemošnici a pod zříceninou hradu Lichnice. V září 1942 byla premiéra filmu uvedena v Ronově.
Dnes se např. ronovský zpravodaj nazývá Městečko na dlani a Ronov si často připojuje ke svému názvu i stejnojmenný slogan.

Starosta města nám umožnil návštěvu objektu, o kterou jsme velice stáli:
Páté zastavení – Nečasova vila v Ronově postavená podle návrhu sochaře Františka Bílka
Vilu v Čáslavské ulici č. 309 projektoval ve 30. letech sochař a architekt František Bílek pro svého švagra, pražského lékaře Jaromíra Nečase (jeho sestra Berta byla ženou Františka Bílka) a jeho ženu Ludmilu.

Bílkova vila je chráněna jako kulturní památka České republiky. Cennou součástí jsou dva venkovní Bílkovy reliéfy: bronzová Hlava Krista (70×60 cm) a terakotová luneta z roku 1901 Jak čas utíká (202×234 cm) – meditace o fázích lidského života.

Centrální prostor uvnitř stavby tvoří čtvercová patrová hala, umělecky nejcennější část interiéru s dubovým schodištěm (práce Františka Bílka). Řezbářskou výzdobu v interiéru spojuje symbolické téma stromu. Vila má pět místností, hranolovou věž s krytým prkenným pláštěm obedněným vyhlídkovým patrem, orientovaným k masivu Železných hor.
František Bílek (1872–1941) byl představitelem epochy symbolismu a secese. Vynikal hned v několika uměleckých oborech. Byl sochař, řezbář, pracoval s keramikou, ilustroval a věnoval se také grafice a knižní vazbě. Zobrazoval převážně náboženská témata, která doplňoval mystickými texty. V roce 1898 si František Bílek postavil dům s ateliérem ve svém rodišti, jihočeském Chýnově, a to podle vlastního návrhu. Po svatbě se přestěhoval do Prahy. V roce 1911 si na pražských Hradčanech postavil, také podle vlastního projektu, vilu s ateliérem. Galerie hlavního města Prahy v ní zřídila muzeum se stálou expozicí Františka Bílka a spravuje i Bílkův dům s expozici v Chýnově.

Vila sloužila pouze k letnímu pobytu. V roce 1954 ji manželé Nečasovi darovali obci s tím, že bude použita ke kulturním účelům.
Galerie Antonína Chittussiho je od roku 1997 zrušena. Přesto jsou tu některé obrazy, které jsme si mohli prohlédnout.

Po prohlídce Ronova, kde bohužel nebyla restaurace, v níž by se celá naše skupina naobědvala, jeli jsme do blízké Třemošnice. Na okraji města, hned u silnice, je technická památka Berlova vápenka, kterou by nebylo dobré minout – zastavili jsme se tedy.

Vápenka je cenná technická a kulturní památka, dokládající místní průmyslovou tradici a historii. Jde o evropskou raritu – 150 let starou výrobnu vápna, ke které vedla 5 km dlouhá lanová dráha.

S výstavbou vápenky v Závratci v severní části Železných hor, bohatých na vápenec, bylo započato v roce 1880, v kraji bylo podobných pecí více. V letech 1891–1892 došlo k přestavbě vápenky majitelem Berlou do dnešní podoby. Doprava vápence byla prováděna nákladní lanovou košíkovou dráhou z Prachovic, měřila 5 kilometrů a patřila svého času k nejdelším v Čechách; cesta suroviny trvala 50 minut.
Po roce 1950 byla v Prachovicích vybudována velká vápenka a cementárna a to vedlo k zastavení provozu ve starých vápenkách v okolí, v roce 1960 vyhasly i pece v Závratci. Pak postupně chátrající objekt Berlovy vápenky čekal na rekonstrukci.
Před muzeem je od roku 2014 umístěn krystal kalcitu, dílo Michala Olšiaka.

Městečko Třemošnice nás laskavě přivinulo, v hotelu Lichnice jsme byli dobře obslouženi.

Akci jsme chtěli zakončit vycházkou kolem přehrady Pařížov, která patří do katastru obce Běstvina, o níž jsou písemné zmínky už v roce 1137. Nebyli bychom turisté, kdybychom se nezastavili aspoň krátce u zámku, hlavně však neobdivovali zdejší památný platan javorolistý, který roste před zámkem v Běstvině více než 200 let.

V letech 1910–1948 byl zámek v majetku Nadace Jana Josefa Caretta-Millesima, které sloužil jako správní budova. Pak tu byla internátní škola. Nyní je v soukromém majetku a není přístupný.

Na křižovatce silnic u zámku v obci Běstvina je unikátní kaple sv. Jana Nepomuckého, postavená po roce 1720 na půdorysu šestiboké hvězdy. V minulosti byla mylně připsána známému baroknímu staviteli Janu Blažeji Santinimu, ale tvůrcem kaple je zřejmě Jan J. Vogler.

Po asi 2 kilometrech jízdy jsme zastavili na místě, které Iva a Václav určili jako nejvhodnější a po modře, následně žlutě značené turistické trase, došli k historické hrázi pohádkově krásné přehrady Pařížov. Vstup je povolen jen za přítomnosti hrázného – podle slibu z března nás očekával, odemkl bránu a věnoval se nám.
My jsme na konci března šly s Ivou z obce Heřmanice k hrázi z opačné strany, podívejte se na fotografie, které tehdy Iva udělala:

Byl krásný podvečer, když jsme nastoupili do autobusu a vydali se na cestu do Jihlavy. Dnešní výlet byl mnohovrstevnatý, tak věřím, že rozsáhlý článek, který jsem sepsala, poslouží jako připomínka některých pozapomenutých údajů.

Všechny fotografie pořídila během tří našich návštěv Iva Svobodová, ty, které mi poskytla Libuše Bohatá, jsou označené – oběma turistkám děkuji. 🙂

P.S.
Dnes jsme po šesti letech dokončili putování Po Vysočině s Gustavem Mahlerem. Pro zájemce uvádím odkazy na jednotlivé roky:
2019 ze Želiva do Humpolce
2020 z Kaliští přes Proseč a Rohuli do Smrčné a na vlak do Mrzkovic
2021 Kaliště – Ledeč nad Sázavou – předkové GM z matčiny strany
2022 Lipnice – Řečice, Kaliště – předkové GM z otcovy strany
2023 Pravonín, Chmelná, Vlašim, Kaliště

Související články:
Gustav Mahler a Vysočina – 10 zastavení na místech, kde žili předkové Gustava Mahlera
Po jihlavských stopách Gustava Mahlera, jeho rodiny a přátel – 10 komentovaných zastávek na místech spojených s GM
Počátek cesty – kniha archiváře Petra Dvořáka, z níž čerpám většinu údajů o Gustavu Mahlerovi a jeho předcích