Pořádal KČT, odbor Tesla Jihlava
25.–28. června 2024
Zájezd, na který jsem se hodně dlouho těšila, vedla, vymyslela trasy, zařídila ubytování a promyslela co nejvhodnější dopravu Ing. Míla Bradová.
Z Jihlavy jsme jeli v úterý 25. 6. vlakem v 6.37 do Havlíčkova Brodu, odtud v 7.01 do Kolína a Poděbrad, pak hodně obsazeným autobusem do Janských Lázní. Místenky jsme měli, nebylo však místo na kufry, které musely zůstat v uličce, ale nakonec jsme i s nimi šťastně před polednem dojeli na místo určení a ubytovali se v hotelu Arnika.
Dlouho jsme se nerozmýšleli a vyrazili na vycházku po městě a okolí, abychom ulevili nohám i duši – stačilo k tomu 7 km v přívětivé společnosti přátel.
Bylo nás celkem 13 – všichni, kromě mne, z turistického odboru Tesla. Obhlídli jsme město a kolonádu, pak jsme zašli společně posedět na Modrokamenskou boudu. Během této i následujících vycházek probíhal avizovaný kurz fotografování a základní údaje o nordic walkingu.
Všechny následující fotografie (až na několik, které označím) s péčí pořídila a poskytla mi je Iva Svobodová.
Středa 26. 6. začala bohatou, výbornou snídaní. Míla měla všechno přepečlivě připravené, takže jsme odjeli v 8.52 linkovým autobusem do Velké Úpy, abychom se odtud lanovkou dostali na Portášky. Bylo nádherné počasí s dobrými výhledy. Lanovka startovala v 10 hodin,.my jsme tu chvíli zbývajícího času využili k tomu, abychom si pročetli velmi zajímavý text s fotografiemi o cestě někdejších nosičů nákladů na Sněžku. Před naší cestou to bylo pro někoho motivující, pro jiného stresující 🙂 Uvedu několik fotografií:
Texty pocházejí z roku 2012 a pokračují: Robert Hofer vynesl na Sněžku 140 kg těžkou pokladnu, stokilový kus uhlí či v březnu 1944 od Obří boudy vůbec nejtěžší ocelovou rouru 160 kg. Jako poslední z dynastie Hoferů skončil s řemeslem předků v roce 1961.
Po dojezdu na Portášky nám Míla sdělila některé historické údaje o této části Krkonoš, poté jsme se vydali na cestu po žlutě značené trase, která nás dovedla až na Sněžku.
Poslední úsek výstupu na Sněžku od Růžové hory tvoří 365 schodů – šlo nás sedm a Miluška vymyslela, že první schod bude 1. ledna atd. až do 31. prosince, přičemž každý z nás uvede k příslušnému dni svoje datum narození či některého z příbuzných, nebo všeobecně známou událost – a věříte, že jen málokterý den zůstal „plonk“? Tak jsme zavzpomínali na společné známé a odreagovali se od výstupu v úmorném vedru.
Byl týden před koncem školního roku, proto nával na nejvyšší hoře Česka nebyl tak hrozivý, jak se v létě uvádí – užili jsme si nerušených výhledů, posvačili, popovídali. Naposledy jsme tu s Mirkem byli v roce 2012 – proto se nedivte mému nadšení.
Postáli jsme před pomníčkem náčelníka horské služby KRNAP Adolfa Klepše – při výstupu na Sněžku mu v roce 2017 selhalo srdce.
Od Slezského domu jsme se po modře značené trase vydali na Luční boudu, část cesty vedla po širokém a bytelném haťovém chodníku přes Úpské rašeliniště – výhledy ohromující!
Dali jsme si ½ l kofoly za 80 Kč (ale byla dobrá a přišla k chuti i užitku) – na toaletách jsme si pak do mnohem objemnějších cestovních lahví dopustili svěží a chladnou vodu z úpského rašeliniště. 🙂
Z Luční boudy jsme šli po červeně značené trase 1 km do kopce na Modré sedlo k Památníku obětem hor – během té cesty se začaly stahovat hrozivé mraky, proto jsme hodně spěchali ukrýt se na Výrovku.
Při posezení na Výrovce asi 2x zahřmělo, tři minuty drobně pršelo, pak se začala obloha čistit – do Pece jsme šli za plného slunka a nádherných výhledů.
Byli jsme nadšení z výhledů na chalupy na stráních nad Pecí! Odjížděli jsme autobusem v 19.35, v Janských Lázních jsme byli ve 20.15. K večeři sebáky a víno, spali jsme jak dudci. 🙂
Sněžka dala zabrat, ale zvládla jsem to bez problémů a byla šťastná!!
Čtvrtek 27. 6. – Míla naplánovala celodenní výšlap z Černé hory k Chalupě Na rozcestí a dolů do Pece pod Sněžkou.
Po dobré snídani odchod k lanovce na Černou horu, odjezd v 9.00 – uskutečnili jsme prvovýstup: první lanovkou toho dne, v prvním voze 🙂
Po příjezdu na Černou horu (1299 m n. m.) jsme se nejdříve zašli podívat na rozvaliny někdejší Sokolské boudy, z níž zůstaly jen základy. Obdivovali jsme polohu chaty – nádherný výhled do kraje.
Podle plánu jsme se vydali po žlutě značené trase a u hotelu Černá Bouda odbočili na červenou, která nás vedla přes Liščí horu až k Chalupě Na rozcestí.
Nedaleko horní stanice lanovky na Černé hoře je rozhledna Panorama – nešli jsme se shora rozhlížet, ale připomněli si její vznik, tedy slavné doby minulé.
Janské Lázně byly na začátku 20. století centrem evropského lyžování. V roce 1925 se zde konalo II. mistrovství světa v severských disciplínách.
Rozmachu lyžování pomohla kabinová lanovka z Janských Lázní na Černou horu, kterou postavili vojáci v roce 1928 – byla to první lanovka pro veřejnost v Českých zemích. Průsek pod lanovkou se stal první sjezdovkou. Lanovka byla v roce 1980 zrušena a nová gondolová byla vedena jinou trasou, v roce 2006 vznikla moderní lanovka kabinová, tedy historicky už třetí v pořadí, a ta slouží dodnes.
Na předposledním sloupu původní lanovky byla v roce 1998 vystavěna rozhledna Panorama – je 21 metrů vysoká a poskytuje nádherný výhled.
Cestou k hotelu Černá Bouda jsme si užívali výhledy na Sněžku a na hřebeny, po nichž jsme včera špacírovali.
Během chůze jsme natrefili informační ceduli věnovanou značení v Krkonoších. Odedávna se zimní cesty značily tyčemi, na konci 19. století byly stavěny žulové rozcestníky s uvedením cílů – jeden z nich byl na turisticky strategickém místě zvaném Václavák (1180 m n. m.) obnoven.
U Kolínské boudy nás zastavily jednak skvělé výhledy, ale také stupně vítězů, které jakoby čekaly právě na nás. 🙂
Výhledová cesta, jakou člověk získává za odměnu, pokračovala k dalším chatám, k nekonečné radosti pochodníků.
U hotelu Lyžařská bouda mají v potoce, stékajícím z Liščí hory, roztomilé sedátko, z něhož si mohou zájemci koupat nohy v chladivé vodě. 🙂
U cesty stoupající vzhůru na Liščí horu (1363 m n. m.) je pamětní kámen nazvaný Boudaři Krkonoše – jsou na něm uvedeny tři výrazné zdejší osobnosti.
Výstup na Liščí horu se zdál nekonečný – kopec, vedro. Na hřebeni s vyhlídkovým místem jsme využili lavičky k odpočinku – skvělý výhled na Sněžku a masiv celého hřbetu – od Portášek přes Růžovou horu, ke Slezskému domu a Obřímu dolu až ke Studniční hoře. Zopakovali jsme si včerejší trasu a ocenili Mílinu promyšlenou přípravu.
Pak dále po Liščím hřbetu k Chalupě Na rozcestí – výhled na nedalekou Výrovku a cestu k ní z Modrého sedla. Všude kolem nejen orchideje, ale i zvonky horské, náprstníky, i bílé a spousta žlutých kytek, které nedovedu pojmenovat – prostě zářivá horská květena…
V bufetu Na rozcestí kofola pouze za 65 Kč, dobré posezení, odpočinek.
Pak po zeleně značené turistické trase do Pece pod Sněžkou k autobusu, tedy jinou cestou než včera.
Dnes jsme si užili sestupů, kolena protestovala, místy utrpení. Přes Severku prudce dolů po kamenech a kořenech, plosky obou nohou (po někdejší operaci) v ohni pekelném.
Byla jsem celá ráda po příchodu do města, sestoupili jsme ze svahů přímo proti stanici Horské služby KRNAP a kolem Zeleného potoka došli na autobusové nádraží, kolena přestala brzy bolet.
Byli jsme unavení a vyprahlí, v hotelu Delipost vedle terminálu nebyla o kofolu či pivo nouze.
Bylo nám příjemně, v 18.25 začal velmi prudký, ale krátký liják, takže jsme do autobusu s odjezdem v 18.35 do Janských Lázní nasedali jen za mírného deště. Zastávka byla u hotelu Lesní dům, čehož jsme využili a šli se odměnit dobrým jídlem, někteří si pochutnali na smažených žampionech, jiní na haluškách s uzeným masem – všichni spokojení!!
Příchod do hotelu Arnika ve 20.25, za 5 minut plánovaný začátek sedánku v klubovně – tam závěrečný seminář k nordic walkingu a fotokurzu, který během dvou dní probíhal. Též projekce o turistickém značení a akcích odboru Tesla z dílny BRAJA – tam se několikrát objevil Mirek, i mluvil, byla jsem zcela ochromena, dnes to byly právě 4 roky a jeden měsíc, co Mirek už s námi není. Viděla jsem ho v těch filmech, srdce mi bušilo, slyšela jsem jeho hlas, chvěla jsem se. Těžká a zároveň krásná chvilka.
Pátek 28. 6. – dnes jsme z role turistické přešli do role lázeňských hostí a většina z nás se věnovala prohlídce okolí Janských Lázní. Značení v těchto místech je dobré a cesta vyšperkovaná všelikými informacemi na vývěsních cedulích – nechali jsme se vést.
Kousek za areálem dětské léčebny Vesna jsme procházeli Rudolfovým údolím lemovaným minerálními prameny.
Teplý léčivý pramen byl podle legendy objeven už v roce 1006. Nejznámější z pramenů jsou Janův a Černý s teplotou 27,5 °C – vyvěrají pod budovou Lázeňského dvora.
Pánský pramenbyl při stavbě léčebny Vesna sveden k ostatním vodním zdrojům Rudolfova údolí.
Mne neoslovila, míním, že lépe je pobýt mezi stromy nežli nad jejich korunami. A do kraje i k nebi se rozhlížet z horských stezek.
Na oběd jsme zašli do hotelu Bellevue vedle kolonády – ten patří také majitelce Arniky – prostředí nádherné, obsluha vzorná, jídlo dobré.
Udělali jsme sumář: po dnešních 7 kilometrech jsme ušlapali na trasách celkem 48 km + procházky a pochůzky = jsme s výkonem spokojeni.
Z Janských Lázní jsme vyjeli v 16.30, v Praze na Černém Mostě v 18.00, okamžitě metrem na Florenc, stihli jsme výbornou pizzu ve stánku, před 19. na stanovišti autobusu Regiojet, měli jsme jak z Janských Lázní, tak z Prahy místenky, na kufry bylo místo dole, takže fajn, cestou asi 35 minut zdržení v koloně, před 10. hodinou večer v Jihlavě – Svobodovi mě autem zavezli domů.
Jsem šťastná, že jsem došla na Sněžku, byla na Luční a Výrovce, zavzpomínala a po letech všechno okoukla – snad ne naposledy. 🙂
Srdce jásá a nohy nebolí!!
Články o předchozích návštěvách Krkonoš:
Krkonoše – Svatý Petr
Krkonoše – Harrachov
Brádlerovy boudy – Krkonoše
Žacléřsko
Krkonoše – Výrovka
Jo, bylo tam krásně.