Výstava Kdybych já byl krásný jako Dionysos
Čtvrtek 11. července 2024
Nedaleko parku Stromovka, v bývalé textilní továrně Sukno v Humpolci, vzniklo kulturní centrum, provoz byl zahájen na jaře 2018.
8smička, zóna pro umění, se nachází v komplexu bývalého soukenického areálu specializovaného od konce 19. století na výrobu sukna. Továrna fungovala jako přádelna vlnařských závodů až do roku 1989. Zchátralý objekt byl zrevitalizován v roce 1995, další oživení továrny přišlo v roce 2010 a dnešní podobu získala budova během rekonstrukce v letech 2016–2018.
„Cílem je především obohatit a kultivovat Humpolec a také ukázat, že hezké věci nemusejí vznikat jen ve velkých městech,“ stojí na stránkách 8smičky.
Zdejší galerie zaplňuje plochu přes dva tisíce metrů čtverečných – všem její návštěvu doporučuji, každá expozice je unikátní vystavenými díly i doprovodným textem. Současná výstava s názvem Kdybych já byl krásný jako Dionysos – Setkání s Janem Zrzavým byla zahájena 15. června a trvá do 29. září 2024, kurátory jsou básník Miloš Doležal a výtvarník Martin Herold.
Iva i já jsme si na návštěvu vyhradily dostatek času, za nádhernou vstupenku a plakát s portrétem malíře zaplatily (jako vždycky) 8 Kč a navíc dostaly brožurku s popisem jednotlivých padesáti obrazů nejen Jana Zrzavého, ale i dalších vystavených autorů, myšlenkově s ním spřízněných.
Za následující fotografie děkuji Ivě Svobodové. 🙂
Miloš Doležal mimo jiné píše: Zrzavého zasvětitel a „osudový učitel“, Bohumil Kubišta (1884–1918) je na výstavě přítomen kresbou (černá křída) Pierot, která je přípravnou prací k stejnojmennému obrazu. Propracovaná geometrická stavba obrazu výrazně ovlivnila Jana Zrzavého, který se na podzim roku 1911 s Kubištou osobně seznámil a zůstal mu věrný až do předčasné smrti. Kubišta v roce 1912 maluje rozměrný obraz Podobizna Jana Zrzavého, Zrzavý bude vlastnit několik Kubištových pláten a po přítelově smrti (hovoří pohnutě na jeho pohřbu) spoluorganizuje jeho posmrtnou výstavu a píše o něm řadu vyznavačských textů.
Text Miloše Doležala: Osmnáctiletý Jiří John (rodák z Třeště), začínající malíř, si v krajině pod Železnými horami, kde se jako vyučený zámečník ocitl za války v rámci totálního nasazení, hledá své umělecké vzory. Čte poezii Karla Tomana, poznává obrazy Georgese Seurata, Jindřicha Pruchy a Jana Zrzavého. A pod jejich vlivem kreslí tuší drobné kresby. Jinocha spícího pod měsíčním úplňkem v úvalu či na vystavené kresbě chlapce, ležícího v krajině mezi ocúny. Nespí, odpočívá mezi dvěma kopci jako v kolébce či v klíně ženy, o které sní. Ocúny připomínají zabodnuté šípy, které se však vyhnuly ležícímu tělu. Jinoch tak není prošpikovaným Šebestiánem, ale ztělesněním čistoty a průzračnosti. Stává se součástí země, vrůstá do ní a krajina jej hostí na svém měkkém loži. Není to žádné Kleopatřino lůžko-trůn, ale kouzelná zahrada omamných vůní.
Martin Herold k tomuto obrazu napsal: Malíř vede náš pohled průrvou mezi dvěma skalními masivy přes krajinu s palmami do dáli, k pouštnímu pohoří. Obraz je vystaven na řadě kontrastů: na zjevně se doplňujících, protikladných tvarech dvou skal v popředí, polaritách hrotu sopky v dáli a „tryskajících“ palem, nebo na živosti zelené krajiny a strohé, chladné poušti v dáli. Vztahy těchto prvků a cizokrajná barva nebe dodávají obrazu smyslný náboj. (…)
Komentář Johany Bronkové: K obdivovanému Fra Angelicovi se Zrzavý nejspíše hlásí ve svých Zvěstováních (menší formát je datován 1943, větší 1943–1957, oba v Národní galerii v Praze). (…) Zatímco v renesančních variantách klade kompozice důraz na andělské poselství, v intimně ztišené vizi Jana Zrzavého se jeví jako hlavní téma Mariino „fiat“ přijetí závratné zprávy ohlášené andělem, díky němuž se – zejména ve větší verzi obrazu – Maria proměňuje ve světelnou bytost, svým jasem převyšující i nebešťana. Jistě tedy nejsou daleko od pravdy životopisci, kteří v pomalém vznikání tohoto obrazu zahlédli malířovu osobní meditaci a modlitbu.
Doprovodný text Miloše Doležala: V srpnu 1931 opouští Jan Zrzavý horkou Paříž a míří do Bretaně. V té době vznikají dva Zrzavého obrazy s námětem Kázání. Na vystaveném obraze se malíř věnuje situaci na návsi kamenné vesnice, na hrbolatém plácku před kaplí. Kazatel, oblečený do světlemodré řízy, je téměř průsvitný. Pravou rukou zdůrazňuje důležitost svých slov. Kolem něho posedávají a postávají venkované, přesněji ženy. Staré i matky s dětmi a naslouchají kázání, tedy výkladu slova Božího. Přímořská krajina je drsná, bez zelené vegetace, větrem a solí ošlehaná a zvrásnělá, kamení je ostré a nekompromisní. Slyšíme dunět nedaleký příboj moře, na kterém plují bárky s rybáři – manžely shromážděných venkovanek. Chvíle je to sváteční, harmonická, nic nenasvědčuje krutosti živlů. Navíc díže v pravém spodním rohu obrazu je plná ryb. Kazatel, možná že je to sám Ježíš, nemusí ryby rozmnožovat pro dav jako v oné slavné evangelijní scéně. Tady vládne skromnost a pokorné přijímání života, které je Zrzavému velice blízké.
Komentář Miloše Doležala: Motiv Kleopatry prochází téměř celým dílem Jana Zrzavého. Variant a variací je několik. Ta první pochází z roku 1912, ta poslední z roku 1957. Vystavený obraz je z poválečného času 1945-1946. Čím zaujal tento motiv malíře, který se k němu vracel bezmála padesát let? Kleopatra se pro něj stala především vzorem smyslnosti. Dle jeho vzpomínky byl inspirátorem Julius Zeyer: „Královská dcera Isema ležící na lehátku je vlastně první Kleopatra. Krajina je celá v šerosvitu propracovaná a figura Kleopatry je úplně plastická, konkrétní věc, čistá červená barva, ostré obrysy. Působí to naléhavěji, a je v tom obrazu hodně pohybu, ačkoliv se tam nic nehýbe. Sama Kleopatra je vypracována ze dvou pohledů v jednom, jako aztécké sochy.“
Průvodní text Johany Bronkové: Stačí pohlédnout na Svatého Jana Křtitele, aby bylo zřejmé, že nikdo z českých malířů nesložil Leonardovi takový hold, jako právě Zrzavý. Hluboké zaujetí renesančním malířem nicméně začíná omylem, když byl v roce 1905 v Brně šokován hlavou Medúzy Leonardovi mylně připisovanou. A zatímco první barvotisk Poslední večeře, který zahlédl v jakési chalupě v Babicích, jej nenadchl, pohled na Monu Lisu, reprodukovanou ve Volných směrech se mu zapsal hluboce do paměti, takže ve vzpomínkách říká: „Udivovala mne Leonardova formální dokonalost, jak promyšleně krouží své obrazy z elips.“ A když v roce 1907 na zapřenou, za otcovy peníze na pražská studia, odjel do Paříže, odvezl si – po nezdařeném pokusu uchytit se v metropoli moderního umění – především kresby Mony Lisy a Jana Křtitele z Louvru a prožitek Leonardova díla, který se pak periodicky vracel v jeho vlastním, Údolím smutku (1908) počínaje.
Komentář Miloše Doležala: Rok 1938 znamenal pro Jana Zrzavého vážný osobní zlom. Trauma z mnichovské dohody a úzkost ze stupňující agresivní politiky sousedního Německa se vpíjela do citlivého malířova nitra s neobyčejnou intenzitou. Tehdy napsal: „Když je moje země opuštěna, když umírá, je mou povinností sdílet s ní její osud; přežít nebo s ní zemřít.“ Zkušenosti, získané malováním v Bretani a Benátkách, široce uplatnil v desítkách pláten, které namaloval během války. Ať to byla rodná Okrouhlice, sousední Babice a Krásná Hora, Lipnice, Kácov, následně Vodňansko. Vroucnost a něha se v nich snoubí s až dětskou elementárností a oproštěností. Také obraz Krucemburk patří do této „válečné“ periody. Městečko, z něhož pocházel Zrzavého rod, je zachyceno jako jakýsi prototyp české obce. Náves s pomníkem a stromky, kolem semknuté domky s průčelími, připomínající tváře a nad nimi se v modru vznáší načervenalý kostelík s cibulovitou bání. Svět má svůj rytmus a řád a Jan Zrzavý o něm svědčí skrze malbu.
Související články:
Jan Zrzavý a Okrouhlice
Radňov – Krásná Hora – Okrouhlice
Překrásná výstava – díky za vzpomínku.