Šumavou pěšky nebo na kole
13. až 20. července 2024, ubytování v penzionu U Puštíka
Vyjeli jsme v sobotu 13. 7. asi v 10 hodin z Jihlavy – František, Míla a já. Cestou jsme se stavili v Hošticích, kde se kdysi natáčela filmová trilogie Slunce, seno… Obec má asi 140 obyvatel, ale dnes tu bylo živo, protože právě probíhal Country festival Stodola Michala Tučného. Zajeli jsme na náves, ta je upravená, jednu stranu zabírá zámek, červeně natřený, stejný jako ve filmu. Hned vedle za domem, kde se prodávají suvenýry, je vchod na hřbitov – hrob Michala Tučného (1947–1995), který měl v Hošticích chalupu a rád sem jezdil, je plný kytek, svíček a kamínků, které sem lidi nosí z cest. Kvůli množství kamení musela být udělaná u vedlejší zdi ohrada, aby nebyl prostor zavalený. Na hrobě je kromě pomníku kamenný klobouk. Kolem je několik hrobů rodiny Troškových, také otce režiséra Zdeňka Trošky (filmového souseda Škopka).
Na návsi je jakási stavbička typu „antika“, odkud po zaplacení vypadnou Hoštické makronky – cena za 8 maličkých, v barvách vyvedených a pečlivě zabalených kousků činí 299 Kč. 🙂
Do Borových Lad k Puštíkovi jsme přijeli asi v půl třetí, popovídali s domácími, uložili batožinu a odešli do restaurace Borůvka na jídlo, bylo moc dobré. Poté na Svinná Lada navštívit louky, mechy a křoviny na Chalupské slati a pozdravit se s jezírkem, teď už potemnělým, rozhlédnout se po zalesněných kopcích a chalupách na stráních.
Bydlím sama v pokoji, kde jsou tři postele, takže pohoda. Večer mohutný déšť, byla i bouřka.
Neděle 14. 7. – v 8 hodin snídaně, tradičně dobrá, zbylo mi jídlo na celý den. Míla naplánovala cestu autobusem na Kvildu a odtud pěšky oklikou po značených cestách zpět, ale v neděli autobus nejel, tak změna plánu – pěšky na Knížecí Pláně: z Borovky k rybím sádkám, kolem Vltavského potoka, pak po neznačené cestě k asfaltce, kudy jezdíme na kolech na Pláně. Tentokrát pěšky nahoru – bylo hrozné vedro! Všude plno borůvek!
Všechny fotografie v tomto článku mi poskytla Miluška, děkuji za ně! 🙂
Z Knížecích Plání (nadmořská výška mírně přes 1000 metrů), kde jsme byli už mnohokrát a vždycky se sem znovu těšíme, byly krásné výhledy – v dálce se zřetelně objevil i vrchol Luzného.
Překrásnou cestou hraničními lesy jsme došli na Teufelbachklause, odtud do kopce na české území u Bučiny, překročili hraniční potok a stoupali kolem „obratiště“ k Alpskému hotelu, koukali na Alpy, prošli osadu Bučina a vystoupali k nouzovému nocovišti, kde zastavuje autobus. Když jsme dorazili, byly 3 hodiny, autobus do Kvildy jel v 15.30, tedy půlhodinka na výhledy, o kterých se nám doma před usnutím zdává…
Záznam dnešní trasy:
Na Kvildě jsme před kostelem sv. Štěpána uviděli plakát s oznámením večerního koncertu komorního orchestru. Původně jsme si mysleli, že přijede Václav Hudeček, ale ten měl jen záštitu nad letními šumavskými koncerty. Přestože jsme měli za sebou 16 km ve vedru a značném převýšení, znovu jsme z Borovky odjeli večer na Kvildu a svého rozhodnutí jsme nelitovali – sólisté skvělí, program postavený přesně pro letní večer – kostel plný, nadšení vůkol.
Večer se všichni dívali na finále fotbalu, hráli Španělé s Angličany – vyhráli Španělé 2:1. Dokonce i já jsem byla okolím stržena a sledovala napínavý závěr utkání. 🙂
Pondělí 15. 7. Odpoledne by měli přijet Boučkovi a dovézt i moje kolo – František má na autě zařízení jen na dva bicykly.
My (František, Míla a já) jsme jeli v 9.30 na Kvildu, tam přestoupili na další autobus a dojeli do Antýglu. Přes kemp jsme vystoupali nahoru k plavebnímu kanálu, zavzpomínali a stejnou cestou sešli zpět, došli k mostu a vydali se po ČTZ kolem Vydry na Turnerovu chatu. Byla to úchvatná cesta – koryto řeky plné balvanů divotvorně naskládaných, řeka tmavá, nejroztodivnější útvary k vidění, prostě to, co umí jen Vydra. Kolem „nového“ mostu Klostermannova jsme pokračovali dále tou krásou kolem bývalé Hálkovy chaty až k Turnerově chatě.
Turnerova chata z konce 30. let minulého století stojí u Vydry mezi Antýglem a Čeňkovou Pilou.
Původní dřevěná stavba, nazvaná zprvu Thurnerhütte podle cestářského mistra Thurnera, který v letech 1864–1867 k usnadnění svozu těženého dřeva postavil silnici Povydřím od Čeňkovy Pily směrem na Antýgl. Podle knižního průvodce Šumavou z roku 1888 tu cestář se ženou v „menším srubu“ hostil kolemjdoucí, pak tu vznikl hostinec a po požáru dřevěná budova, která slouží dodnes.
Fazolová polévka za 90 Kč, stálo na jídelním lístku. Požili jsme tedy sebáky (tzn. jídlo, co máme sebou 🙂 ) a pochutnali si. Bylo strašné horko. Nahoru na Antýgl jsme šli stejnou cestou, stále mírně do kopce a rozhodli se, že pro dnešek to stačí. Autobus jel ve 14.10, byl hodně plný, pobývat na slunci nemělo smysl, i na Modravě přistoupilo hodně lidí. Na Kvildě jsme byli po půlhodince, zašli do proslavené pekárny, kde jsem si po několika letech zase konečně dala obrovský povidloň, který je k dostání pouze tady. Mňam.
V 15.45 jel autobus z Kvildy do Borových Lad, ušli jsme jen 10 km, přesto jsem si udělala bene – knížka Turistická značka od Marka Šálka byla přesně to, co mi chybělo k dokonalé pohodě…
Za zapsání stojí situace:
Šli jsme kolem Vydry, František fotil, já jsem stála vedle něj a z legrace pronesla jeho větu, kterou často zdůrazňoval při vedení fotokurzu pro turisty: chcete-li zdůraznit hloubku záběru, vyfoťte v popředí nějakou větev či něco podobného, to podtrhne a vyzdvihne pozadí snímku. Řekla jsem: „Františku, dej do záběru tamtu větev, nezapomeň.“ Míla na to: „Míšo, postup nějaký krok, ať tam má Franta starou větev.“ V ten moment to byl zásah do černého – smáli jsme se hodně dlouho.
Úterý 16. 7. 2024
Po snídani zachmuřená obloha, hlášeny bouřky, nechtělo se nám ven, toužili jsme ležet, číst, spát… Bylo nám fajn, já jsem četla, pospávala, jedla. O půl čtvrté se počasí ustálilo, vyrazili jsme na kolech – vyčasilo se a bylo nádherně! Sedla jsem na kolo po roce, naposledy tady na Šumavě.
Jeli jsme na Svinná Lada, pak po cyklostezce do Nových Hutí. Kopec na Staré Hutě nepřipadal v úvahu, vrátili jsme se do Borovky a jeli směrem na Knížecí Pláně, ale odbočili jsme k sádkám a stoupali kolem Vltavského potoka až k rozcestníku, stále po panelech vzhůru, asi kilometr jsme tlačili kola do kopce, po dosažení modré značky jsme se dali ke Žďáreckému sedýlku a na Knížecí Pláně.
Pro mne byla cesta po panelech k MTZ prvovýstupem – byl podvečer, hezké a tiché cestě jsem odpustila, že vede do protivného kopce. Už se stmívalo, kraj byl zcela tichý, až velebný. Po silničce z Knížecích Plání dolů do Borovky je to přesně 6 vzpomínkových kilometrů. Celkem jsme ujeli 24 km, pro dnešek dobrý.
Jen připomínám, že máme kola na vlastní pohon, nikoli na elektriku.
Po příjezdu k Puštíkovi už byl na zahradě rozdělaný oheň, opekli jsme si špekáčky – chutná krmě! Poseděli jsme u ohně s Boučkovými a Švengrovými – pohoda.
Naprostá spokojenost – vlastně jsme celý den lenošili a ještě si užili v liduprázdném podvečerním lese.
Středa 17. 7. 2024
Během dne pršelo, četla jsem, nevadilo mi to. Před třetí hodinou se udělalo hezky, šli jsme na procházku: k rybím sádkám (jsou vypuštěné), pak vlevo směr na Polku. Neznačenou cestou, pak po MTZ, jsme šli 12 km, bylo krásně, podvečerní ticho, nikoho jsme nepotkali, sbírali jsme kuřátka, místy jich bylo neuvěřitelné množství – radost!
Náš čas byl limitován autobusem, který odjížděl v 17.57 z Polky na Borová Lada. Stihli jsme ho se čtyřmi minutami čekání na něj, jeli jsme v něm sami, nikdo jiný. Řidič vypadal jako nádherný skotský rytíř bojující za nezávislost země – mladý, vysoký, světlé vlnité vlasy padající na ramena, protáhlý obličej se světlou bradkou, na krku stříbrný křížek – jako z historického filmu. 🙂
Dnešní cesta byla nezapomenutelná, sice pořád do kopce až na Novou Polku, kde jsme se dostali na MTZ vedoucí z Plání. Z bývalé osady Nová Polka je k mostu, kde na hlavní silnici z Horní Vltavice staví autobus, ještě 1,5 km, čas nás tlačil, přesto jsem si užívala úžasné výhledy – jezdili jsme tudy na kolech rádi s Mirkem, většinou v sobotu před odjezdem do Jihlavy – nevšední, nevídaná krajina – lesy, louky s kytkami, potoky, křížky u cesty. Zcela mi ten výhled dneska pro vzpomínání stačil.
Večer jsem čistila kuřátka, nějaké modráky a březáky – tolik kuřátek-lišek najednou jsem snad ještě neviděla – radostná cesta, radostná práce.
Čtvrtek 18. 7.
Nádherné počasí, krásný den plný zážitků a vzpomínek. V 9.30 jsme naložili kola a jeli autobusem na Kvildu (jízdenka 9 Kč, kolo 25 Kč).
Z Kvildy trasa: Jezerní slať – Horská Kvilda – Hamerský potok – Rokyta – rechle – Modrava – Březník – Ztracený – Ptačí nádrž – Černá hora – Prameny Vltavy – Kvilda – Františkov – Borová Lada = na kole 49 km.
Projížděli jsme všechna známá místa, mnohokrát navštívená, lidí nebylo moc, takže pohoda, vzpomínali jsme na Mirka. Dojeli jsme k Ranklovi na kulajdu a pak šlapali 3 km pěšky kolem Hamerského potoka – v lese bylo božsky, potok úchvatný.
Dole v Antýglu jsme přes most vyjeli na Rokytu, očima pohladili geologickou expozici, dali si výbornou kávu, poobědvali sebáky a prohlídli si zajímavou výstavu v Íčku.
Kolem Vchynicko-tetovského kanálu odměnovou cestou k rechlím:
V Rechli vede přes Vydru unikátní 72 metrů dlouhý dřevěný hradlový most, věrná replika původního. Most zachytával soustavou tyčí plavené dřevo a směroval je do plavebního kanálu. Až do roku 1953 přes most vedla silnice z Rokyty na Modravu.
Pak výjezd po silnici do kopce na Modravu, kde se Míla s Františkem zašli podívat do Klostermannovy chaty, která letos v září oslaví 100 let od svého vzniku.
Kromě fotografií interiéru zachytili i text, z něhož jsem vybrala dva důležité odstavce.
Pokračovali jsme obvyklou trasou na soutok potoků Modravského (Vydra) a Černohorského, ke Ztracenému a na Březník. Tam zastávka a sebáky – při jídle jsme koukali na Luzný i na Březník – moje zamilované místo!
Bylo už odpoledne, málo lidí kolem, příroda tichá a krásná, skoro mše svatá v plenéru.
Plno kytek: oměj, kamzičník, kopretiny, zvonky, bodláky asi zvláště sladké, protože obložené motýly, třezalka, jetel, různé trávy, mechy.
Sjeli jsme zpět dolů na Ztracený a dali se cestou k Ptačí nádrži. V kopci, který se zvedá hned za křižovatkou, bývaly vždycky vemeníky (čeleď vstavačovitých), letos jen dva ubohé, protože okolí silnice bylo po obou stranách vysečené – takže už se asi vemeník z tohoto místa vytratí, což je škoda, jinde jsme ho neviděli.
U Ptačí nádrže jsme odbočili vpravo na červenou trasu – 3 km je to na Černou horu – 1 km na kole, 2 km pěšky s kolem do kopce, výhledy na Velký Javor (1456 m). Nahoře u rozcestníku jako vždycky foto – obrázek udělal turista, který se naskytl.
Po úbočí Černé hory jsme sjeli k prameni Vltavy – ten je v dost špatném stavu – kolem už obrážejí mladé stromky, ale pahýly mrtvého lesa jsou stále vidět. Do Kvildy je to 6,5 km z kopce. Byl klid a pohoda, na cestu mám nádherné vzpomínky.
Z Kvildy jsme frčeli k Panskému domu u Františkova, dali si řízky a při jídle povídali o zážitcích. Pak už jenom sjezd dolů do Borovky – bylo asi 8 hodin večer, když jsme dorazili. Den byl výstavní – jeden z těch, na které se vzpomíná.
Pátek 19. 7.
V 9.30 jsme odjeli autobusem na Kvildu a přestoupili na autobus do Železné Rudy. Na obou trasách bylo množství kol, autobus i vlek na bicykly zcela zaplněný. Před půl dvanáctou jsme dojeli do Železné Rudy.
Cesta byla nádherná, koukali jsme na místa kolem cyklostezek, po nichž jsme tolikrát projížděli – nemohla jsem nemyslet na Mirka…
Z Kvildy jsme jeli přes Modravu, Antýgl, Rokytu, Srní, Velký Bor, Prášily, Novou Hůrku a vystoupili kvůli opravám silnice nad Železnou Rudou.
Náměstí v Železné Rudě je v rekonstrukci – teď je na řadě silnice – všechny domy jsou už opravené, chodníky udělané, kostel září novotou.
Zdejší Íčko je propojené s environmentálním centrem (jak se píše na vstupních dveřích) a je bohatě vybavené – v jedné místnosti jsou vystaveny akvarely a kresby tužkou obdivovatele Šumavy malíře Lubomíra Pěkniceho – vše o zdejším regionu, hezké podívání. Ve velkém sále je, prý už od roku 2010, výstava Historie lyžování – ta nás zcela zaujala – hodně vzácných starých fotografií s popisky.
Byly tu obrázky Bohumila Hanče (1886–1913) a Karla Jarolímka (1888–1970), též známé foto Hanče, jak provozuje elegantní oblouky na lyžích. Bývalo by to chtělo mnohem delší dobu a fotit…
Podle plánů architekta Karla Jarolímka byla v roce 1913 postavena lyžařská chata na Čeřínku – od roku 1920 je v majetku KČT Čeřínek Jihlava.
Velmi zajímavé byly fotografie a texty např. o Josefu Rösslerovi-Ořovském a jeho souputníku Františku Prokopovi – Penzion Prokop býval v místech nynější Hofmanovy boudy, poblíž železničního tunelu u Železné Rudy. Františkův předek Jan Prokop prý nejdříve provozoval kantýnu pro baraby, kteří hloubili tunel, pak postavil penzion a tak to šlo dál.
Špičácký železniční tunel je na trati Plzeň–Železná Ruda mezi dnešní zastávkou Hojsova Stráž-Brčálník a stanicí Špičák. Byl postaven v letech 1874–1877, slavnostně otevřen 11. října 1877 a doprava přes něj zahájena 20. října téhož roku.
Na stavbu tunelu byli najímáni dělníci z Itálie, Dalmácie, Bosny a Chorvatska, kteří už měli zkušenosti s podobnými stavbami v Alpách.
Zpočátku se cizincům říkalo „trhani“. Nejen proto, že trhali skály. Jejich oblečení bývalo otrhané také, protože většinou žili jako ubožáci na hranici bídy. Snad proto se trhanům dostalo i dalšího pojmenování „barabové“. Bylo hanlivé a vzniklo prý podle biblického lotra Barabáše. Barabové byli cizí a lidi se jich báli. Prý u nich má původ ryze české slovo „barabizna“ – nuzní a otrhaní dělníci totiž žili spolu se svými rodinami, které si někteří přiváděli, v nouzových chatrčích nevábného vzhledu.
Když se jednou přijel podívat na Šumavu na dostavbu špičáckého tunelu Jan Neruda, natolik ho zaujal bídný život barabů, že napsal svou slavnou povídku Trhani.
Vraťme se k lyžařům:
František Prokop byl prvním, kdo vodil pražské i plzeňské lyžaře po Šumavě a stal se přítelem Josefa Rösslera-Ořovského. Jeho první lyže, jak sám vzpomíná, „byly velmi těžké a každá jezdila jinam.“ Byl spoluzakladatelem 1. českého ski klubu Praha 1. Také ostatní tři synové byli lyžaři a učili tomuto umění hosty přímo před hotelem na Vajsově louce.
Josef Rössler-Ořovský byl nejen všestranným sportovcem, ale i skvělým diplomatem (hovořil několika jazyky) – spolu s Jiřím Guthem-Jarkovským vyvinuli velké úsilí, aby se čeští sportovci zúčastnili letních olympijských her 1912 ve Stokholmu jako samostatná země.
Na radu procházejících turistů jsme se vydali do lidové jídelny nedaleko Íčka – skvělá volba!
Pak jsme šli do muzea Šumavy – nachází se v původním domě sklářského rodu Abele postaveném v roce 1877. Rodině patřily nejen sklárny na Hůrce a další provozy, vlastnili i zámek Debrník (v roce 1989 armáda objekt odstřelila), ten prodali a vystavěli dům, kde je nyní muzeum – v podstatě prohospodařovali jmění, které předchozí generace nashromáždily. Je tu pokoj zařízený dobově, všude plno nádherného skla – též podmalby na zrcadlech.
Viděli jsme i dmychadlo na skelnou pánev – ein tygel = antýgl. Stěnám vévodí portréty příslušníků rodiny Abele.
Dočetla jsem se:
Potomek rodiny Abele, spisovatel Karel Klostermann (1848–1923), uvádí v autobiografii, že jeho matka pocházela ze staré sklářské rodiny Abele. Tento rod původně francouzských šlechticů patřil k protestantům a přívržencům hugenotů. Po zrušení ediktu nantského, když začaly perzekuce, se z Francie vystěhovali napřed do Virtemberska a potom do Čech, kde se roku 1740 nejprve usadili v Míšově u Spáleného Poříčí a založili zde sklárnu. Když později vyhořela, přesídlili na Šumavu do České Hůrky. Zde se Abelové postupně stali významným a majetným rodem.
Obdivovali jsme město, jak je krásně opravené.
Střecha kostela v Železné Rudě je krytá šindelem a obtížný krov (dosud slouží) zhotovil místní tesař Matyáš Lehner. V interiéru se můžeme pokochat mariánským oltářním obrazem, který je jednou ze dvou kopií obrazu Madony s dítětem od Lucase Cranacha.
V roce 1989 zámeček jako zázrakem unikl demolici, avšak budova dále chátrala. Totálně zdevastovaný objekt koupil v roce 2004 Zdeněk Bálek, provedl rekonstrukci a v levém křídle budovy otevřel muzeum historických motocyklů.
Kvůli opravám vozovky nezastavuje autobus ve městě, ale nad ním, museli jsme vystoupat do kopce. Jel v 15.50 do Kvildy, odtud v 18.05 do Borových Lad. Za cesty jsme dali celkem 65 Kč – tak málo za nádherný výlet! Ušli jsme jen asi 6 km, spíše jsme únavně postávali v muzeích. 🙂
Večer bylo skupinové focení, pak Míla s Frantou pouštěli filmy o turistice, které soutěžily na FATF ve Zlíně – zpracovali jako tvůrčí skupina BRAJA pobyty v Alpách – bylo to milé, viděla jsem mnohokrát Mirka!
Poprosila jsem Boučkovy, aby mi autem vzali kolo do Jihlavy – slíbili to. Ale Milena řekla, že když na něm jezdím jen na Borovce, bylo by snad lepší nechat ho rovnou tady v kůlně. 🙂
Sobota 20. 7 2024
Po snídani jsme zabalili, dali vše do auta a vyrazili pěšky na borůvky. Šli jsme asi 4 km směrem na Knížecí Pláně a odbočili vlevo k posedu – borůvek mraky, stačilo na jednom místě se otáčet kolem sebe – byly ale dost malé. Sbírali jsme na koláč, který si přál Mílin tatínek. Moc nás to nebavilo, bylo dusno a hlášené bouřky. Postupně se ale ochladilo, mraky se rozešly a bylo snesitelněji.
O půl jedné jsme zamířili s borůvkami zpět na Borovku a zašli do Borůvky (restaurace) na oběd – spokojenost.
U Puštíka František naložil kola a asi kolem třetí jsme se vydali do Jihlavy. Jeli jsme nejdřív do Lenory pro razítka do záznamníku, městečko už jsme několikrát navštívili – historickou obecní pec i krytý dřevěný most přes Teplou Vltavu.
Scházelo ještě razítko z rozhledny na Libíně z parkoviště to byly 2 km do kopce lesem. Trasu jsem šla přesně půl hodiny, tedy předpisově. Nahoře (1095 m), kde se provádějí terénní úpravy okolí a vše je obehnáno ploty, jsem se vyptala na „lavičku Jana Stráského“ – mladý muž z obsluhy stánku naprosto nevěděl, ale ochotně se podíval do mobilu a zjistil, že lavička i člověk toho jména existují 🙂 , prý na Libínském Sedle. Na směrovníku u rozhledny stálo, že po MTZ jsou na Libínské Sedlo 2 km. Lavička s nádherným výhledem na šumavské vrcholy u rozcestníku na louce nad Libínským Sedlem, které je částí Prachatic, byla v roce 2020 věnována bývalému předsedovi KČT a politikovi Janu Stráskému (1940–2019).
V 17 hodin jsme z parkoviště vyjeli domů. Ušli jsme ten den pěšky 14 km, což docela stačilo. Cestou jsme už nikde nezastavovali, ale zajeli do Boršova u Jihlavy, kde bydlí rodina Františkovy dcery Marie. Mají krásnou zahradu a dvě nádherné kočky – vstřícného kocoura sedmikiláče a méně komunikativní starou kočku. Zůstali jsme chvíli, doma jsem byla po 10. hodině večerní.
Několik závěrečných fotografií:
Zadáte-li ve vyhledávači na našich stránkách heslo Borová Lada, objeví se všechny články o bývalých letních putováních po Šumavě.