Putování Šumavou pěšky i na kole, ubytování v penzionu U Puštíka
15. až 22. července 2023
V sobotu 15.7. jsme odjížděli s Mílou a Františkem z Jihlavy, moje kolo už bylo týden na Borovce – odvezl ho tam Pavel Aliger. Za 4 hodiny jsme bez problémů dojeli k Puštíkovi – bylo příšerné vedro, takže se nám po dojetí ani nikam nechtělo. Leželi jsme a spali a četli – já jsem měla knihu od Lucie Tučkové Sítem slov – rozebírá v ní díla Zeyera, Demla, Zajíčka, Párala, Hejdy, přidává zážitky ze setkávání s osobnostmi – prostě čtení, které vyžaduje pohodu a soustředění.
Zaléhací pořádek na pokojích byl jako pokaždé – 12 turistů, pro které připravila tuto akci Míla Bradová z KČT Tesla Jihlava, zcela naplnilo penzion.
Neděle 16. 7. – dobrá snídaně, přišli i Mirka a Borek Marešovi – přijeli s bedřichovskými turisty, kteří jsou ubytovaní v penzionu Borováček, oni dva jsou v nedalekém penzionu u syna paní Jirkové, zdejší kuchařky.
V 10 hodin jsme vyšli z domu na pěší túru směrem k rybím sádkám a pak vzhůru kolem Vltavského potoka, pořád kolem Homole a Poledního vrchu, stále mírně (či prudčeji) do kopce, až jsme narazili na modrou turistickou značku, po ní ke Žďáreckému sedýlku, tam oběd – sebáky, dál na Knížecí Pláně – nádherné výhledy.
Ráno asi hodinu (mezi 10. a 11. hod.) mírně poprchávalo, šlo to skoro bez deštníku – předpověď nezněla dobře, postupně se však vyjasnilo, ale nebylo tak mrtvolně jako včera. Z Knížecích Plání jsme šli pěšky domů cestou, kterou jezdíváme na kole. Na Borovku jsme se vrátili asi v 16 hodin, ušli jsme 16 km, stačilo! Honem ke knížce.
Pondělí 17. 7. – dopoledne pršelo, vyjeli jsme na kolech po poledni, kdy už bylo hezky, kolo šlapalo, do vrchu už to nešlo jako dřív, protože jsem 3 roky nejezdila – to se musí projevit.
Ráno jsem četla o šumavských převaděčích – o osudu Josefa Hasila, jeho rodiny a příbuzných. Po zlepšení počasí jsme jeli na Svinná Lada, po cyklostezce do Hutí, odtud na Pláně, stejnou cestou zpět do Borových Lad – 20 km.
Na Pláních vyrostlo hodně nových penzionů, potěšilo mě, že slzičky Panny Marie (hvozdíky) jsou stále na místě, kde bývaly a úspěšně se rozrůstají! Poseděli jsme v Hutích u kostela, popovídali, zavzpomínali.
Večer jsem četla Výstřely na šumavské hranici 1949–1951 – knihunapsal Pavel Moc a v roce 2022 vyšla ve 4. vydání – četla jsem jedním dechem. Věnovaná je Josefu Hasilovi, který zemřel 15. 11. 2019 a je pochován v Chicagu ve čtvrti Hillside. V penzionu mají ještě další nové knihy s touto tematikou – budu číst, kolik budu moci.
Úterý 18. 7. – ráno jsme v 9.25 odjeli z Borovky na Kvildu, odtud jel v 10.30 autobus na Bučinu. Vystoupili jsme na hranicích, na konečné, a vydali se na Siebensteinkopf, pak po svahu dolů na Reschbachklause, odtud na Teufelsbachklause – ta, ačkoliv je Národní technickou památkou, není udržována, zklamalo mě to. Reschbachklause je krásná, prý až 5 metrů hluboká. Okolní příroda nádherná, klid božský, málo lidí, pouze pěšáci.
Na informačních tabulích jsem se dočetla:
Horské potoky nemají v horních úsecích k plavení dřeva dostatek vody. Aby bylo možné po nich dřevo plavit, byly stavěny nádrže na zadržení vody, tzv. klauzy. Celkem trvalo 4 až 24 hodin, než se Teufelbschklause naplnila vodou z potoka Teufelsbach. Tato dlouhá čekací doba byla zkrácena dodatečným zbudováním kanálu Schwellgraben.
Když se nádrž naplnila a byly připraveny pokácené kmeny, mohlo se začít s plavením. Uzávěr v hrázi se otevřel a dřevo bylo unášeno na vzedmutém toku směrem do nížin a velkých měst, např. do Pasova a dál až do Vídně.
Hráz Teufelsbachklause byla dlouhých 22 let zhotovena pouze z dřevěných trámů. Až v roce 1842 je nahradily žulové kvádry a hráz tak zůstala až do současnosti. Od 50. let 20. století, kdy skončil provoz plavení dřeva, je historickou památkou.
Od 19. století přivádí kanál Schwellgraben vodu z potoka Reschbach do Teufelsbachklause. Voda je mistrně vedena po úbočí hory. Stavitelé při tom využili přirozený nepatrný výškový rozdíl přibližně 75 metrů na vzdálenosti více než 2,5 km.
Značení mají na bavorské straně dobré, přehledné a časté. Cestou jsme si povídali o historii šumavských chalup, jak je o nich psáno v knize Jana Voldřicha, a zdejších převaděčích.
V 15.30 jsme odjížděli autobusem z Bučiny na Kvildu, odkud nám před asi 3 minutami odjel autobus do Borových Lad, čekali jsme přes hodinu! Celkem jsme ušli 14,5 km – byl krásný den – trasa skvělá, odměnová – moc si považuji možnosti, že jsem tam mohla být.
Středa 19. 7. 2023 – vyjeli jsme na kolech ve 12.30, jeli na Svinná Lada, pak na Hutě, Pláně, dál na Kobylu, Churáńov – dobré cesty a výhledy. Z Churáňova na Zlatou studnu, U Tří jedlí, Zhůří a Huťskou horu – výhledy skvělé, žádné zářivé oranžové květy jestřábníku vůkol, i lavička a stůl zmizely, asi podlehly stáří. Dál na Horskou Kvildu k Ranklovi, pak Jezerní slať, Kvilda, Borová Lada = 40 km.
Při návštěvě Jezerní slati jsme si na infotabuli zopakovali, že rašeliník dokáže svoji váhu zvětšit až 25x. Směrem nahoru rašeliník přirůstá a nese sebou vlastní zásobárnu vody. Spodní vrstvy odumírají a sesedají, vzniká rašelina.
Příjezd do penzionu v 18.30 – byla jsem šťastná, že po letech jsem pobyla na Huťské hoře (1187 m) – viděli jsme oba Roklany (1453 m, Malý Roklan 1399 m), Poledník (1315 m), Černou horu (1316 m), Antýgl (1253 m). Počasí bylo dobré, trochu větší vítr, ale teplý. 2x začalo drobně pršet, ale nestálo to ani za zastavení. Pohoda.
Na Churáňově vyrostl nový penzion U Červenků, hned vedle lanového centra, je to krásná chalupa, všechno kolem vzorně upravené.
Čtvrtek 20. 7. 2023 – vyjeli jsme v 9.30 na kolech na Knížecí Pláně, odtud na Žďárecké jezírko, pak do Strážného – všude krásné cyklostezky, dobré značení.
Až potud jsem (až na výjimky) uváděla fotografie mých přátel Milušky a Františka, srdečně jim za ně děkuji – dnes jsem se odhodlala vložit několik mých, pořízených v místech, která mě hluboce oslovila.
Ze Strážného po cyklostezce č. 7 směrem na Cazov, vlevo Stráženská slať, pak po cyklostezce č. 1023, tudy vede i červená pěší trasa – je to pokračování turistické značené trasy po hranicích, kterou jsme šli v roce 2021.
Zastavili jsme se na můstku přes Řasnici, pár desítek metrů odtud odbočuje Medvědí potok směrem k Bischofsreutu.
Vpravo od naší cesty byly horské louky u potoka, za kterým je první bavorská vesnice Schnellenzipf (1 km), kam vodili převaděči ty, kteří po roce 1948 opouštěli republiku. Šli jsme vlastně po stopách z knihy Šumavští převaděči Pavla Moce.
Krajina prazvláštní, nikdy jsme tam nebyli a užívali jsme si výhledů na bavorské vesnice. Pokračovali jsme pořád do kopce ke Žlebskému vrchu. Mezi Dolním a Horním Cazovem (obě vesnice zlikvidované) byl pomníček Bohumila Hasila a nedaleko křížek přesně v místě, kde byl zastřelen – v rohu mezi snosy.
Pak pořád vzhůru až na Mlaka, odtud po žluté turistické značce a cyklostezce 1025 stále do vrchu do Českých Žlebů – nádherná, zcela výjimečná krajina, vroubená kamennými snosy.
Vystoupali jsme na Kamennou hlavu, odtud už to nebylo tolik do kopce, zanedlouho jsme sjížděli do Českých Žlebů. Na návsi jsme se najedli, zašla jsem na hřbitov, tam prý je kolumbárium s ostatky Bohumila Hasila. Nenašla jsem ale nic.
Vraceli jsme se do Strážného, stále krásně 8 km z kopce. Zastavili jsme v Radvanovicích, kudy také chodili převaděči – vesnice byla zničená, jen u cesty je kámen s deskou, že tu bývala.
Dojeli jsme do Strážného, bylo dost času, autobus, který vzal naše kola, odjížděl v 17.55, v Borových Ladech jsme vystupovali před půl sedmou. Byli jsme náramně spokojení – viděli jsme kus nám neznámé Šumavy.
Pátek 21. 7. 2023 – měli jsme v plánu Třístoličník – Míla vymyslela, že pojedeme autem do Strážného, odtud vlakem v 9.30 do Nového Údolí a pak přes Rosenauerův památník nahoru na Třístoličník a zpět do Strážného k autu. Předpověď počasí však byla tak špatná, že jsme si na trasu 20 km v bouřkách netroufali – mělo pršet a bouřit celé odpoledne. Změnili jsme tedy plán, v 9.25 jeli autobusem na Kvildu, odtud v 9.50 na Modravu.
Z Modravy jsme šli po zeleně značené pěší turistické trase na Březník (1175 m) – je to 7 km přes Cikánskou slať (1090 m).
Na Březníku jsme poseděli, pojedli, vyfotili Luzný, údolí i hájenku.
Luzenské údolí začíná pod Březníkem a táhne se asi 3 km až k úpatí hory Luzný. Je to mrazová kotlina zaříznutá do náhorní plošiny Šumavských plání. Občas zde mrzne i uprostřed léta. V údolí jsou potoky, mokřady a prameniště. Díky reliéfu krajiny a drsným klimatickým podmínkám se zde uchovaly rostlinné druhy, které pamatují dobu ledovou.
Po modře značené trase jsme se vydali zpět na Modravu cestou přes Ztracený – tu známe z kol i z běžek. Pěšky jsem to asi šla poprvé – Modravský potok byl, jako vždycky, nádherný, plno kytek na březích – všechny barvy k nalezení. Dokonce jsem uviděla i kultovní květinu Šumavy – hořec panonský – právě kvetl. Byl téměř vyhuben, protože kořeny se používaly na výrobu likérů, po dlouhé době jsem ho viděla v květu!
Došli jsme na Modravu – celkem to bylo 15 km pohodových, v nádherné přírodě. Po letech jsem zase byla na Březníku a viděla Luzný. V Modravě jsme měli trochu času do odjezdu autobusu (v 17.10), tak jsem se šla podívat do Íčka – je nové, krásné, dobře vybavené – celá Modrava se vylepšuje, pokaždé, když tam přijedeme, je něco nového k vidění.
Protože jsme procházeli krajem Karla Klostermanna, zařazuji text z kterési infotabule:
Co se týká počasí – hrozivá předpověď naštěstí nevyšla – celé odpoledne bylo střídavě slunečno, střídavě zataženo, ale ani kapka. Až ve Kvildě, když jsme čekali na přípoj na Borovku (18.00) se začaly stahovat dešťové mraky – vypadalo to na bouřku, ale nebe svůj náklad drželo… Stavili jsme se na večeři do restaurace Borůvka.
Při cestě do penzionu se spustil déšť provázený velmi silným větrem – v minutě jsme byli opravdu celí mokří, ruksaky durch, deštníky k ničemu – doslova průtrž mračen – trvala asi 5 minut, pak přešla v silný déšť. Přišli jsme domů a kapalo z nás – všechno dolů a sušit – boty doslova čvachtaly… Předpověď počasí se konečně naplnila. 🙂
Sobota 22. 7. 2023 – je třeba opustit pokoje do 9 hodin, protože odpoledne přijedou další turisté. Zašli jsme na Svinná Lada a Chalupskou slať, poté odjezd do Jihlavy a těšení na příští šumavský pobyt.
