Sobíňov – Krucemburk – Libice – Lichnice – Lipka

Vlastivědný výlet v Železných horách
30. ročník dálkového pochodu a cykloturistické jízdy Léto v Železných horách
Sobota 3. srpna 2024

Pavel a Míla Bradovi mě pozvali do jejich auta a společně jsme se registrovali na akci, kterou už léta s velkým úspěchem pořádají turisté ze Sobíňova – navrženou trasu jsme si však upravili podle své potřeby – chtěli jsme při této příležitosti dokončit poznávání kraje v podhůří Železných hor a navštívit hrad Lichnice. Letos se natrefilo několik návštěv v této vzdálené části Vysočiny, která zde vstupuje do kraje Pardubického – poslední byla 23. června při putování po stopách Gustava Mahlera a jeho předků.

V Sobíňově jsme při registraci ve zrenovované hospodě, nyní zvané Kohout na pivu, žasli, jak objekt prokoukl a co všechno se změnilo. Pořadatelky sdělily, že účast čítá přes 400 lidí – dobrá pověst zdejší akce a hezké počasí přispěly k této velké návštěvě.
Nemohli jsme, jako vždycky, a jako všichni, odolat nabídce pověstně dobrých španělských ptáčků s knedlíkem. U konzumace jsme si povídali s turisty, z nichž někteří už se vraceli z krátkých tratí. Turistika je přece i o setkávání a sounáležitosti.

Pak jsme se autem vydali na cestu sestavenou Miluškou, která měla dneska svátek. První zastavení bylo v Krucemburku, což je téměř synonymum pro malíře Jana Zrzavého (1890–1977). Zastavili jsme na svažitém náměstí Jana Zrzavého a správně tušili, že Pamětní síň v budově městského úřadu nebude v sobotu přístupná. Vydali jsme se vzhůru ke kostelu ke hrobu malíře a jeho nejbližších příbuzných. Z kopce byl nádherný výhled do krajiny. Taky nás potěšilo, že některé travnaté plochy kolem kostela zůstaly neposečené a byly plné lučních květin – dobrý nápad.
Fotografie, které mi do dnešního článku poskytla Miluška, označím. Děkuji za ně! 🙂

Kostel tu stál už ve 12. století, pískovcová socha sv. Jana pochází z počátku 18. století.

Nejstarší dochovaná písemná zmínka o obci pochází z roku 1241. Roku 1385 byl Krucemburk povýšen na městečko. Žije tu asi 1600 obyvatel.

Pamětní deska byla odhalena v létě 2010, hlavní proslov tehdy pronesl historik umění profesor František Dvořák. Bustu vytvořil malířův přítel akademický sochař Bohumír Koubek, vznikla už rok před malířovou smrtí v roce 1976.

Jiný text z tabule u hrobu:
Kromě rodné Okrouhlice, kamenité Bretaně a malebných Benátek miloval Jan Zrzavý svůj Krucemburk. K tomuto koutu Vysočiny cítil hlubokou oddanost. Ta měla své kořeny v jeho dětství, kdy tu trávíval prázdniny u dědečka a byl obklopen množstvím bratranců, sestřenic a dalších příbuzných z rodu Zrzavých. Později tato oddanost Krucemburku vyústila v malířovo přání spočinout tu navždy.
Na pomníku jsou vyryta tři jména náležející malířově mamince Vilemíně Zrzavé, rozené Kaizlové, nejmladšímu malířovu bratru Boleslavovi a malíři samotnému.

Dalším uměleckým lákadlem pro turisty jsou v Krucemburku dvě vily, Červená a Bílá, postavené podle návrhu architekta Josefa Gočára pro členy podnikatelské rodiny Binkových. Obě, postavené blízko sebe, jsou zvenčí k prohlídnutí z pečlivě udržovaných zahrad, které v této letní době vyhlížely obzvláště krásně. Se zaujetím jsme procházeli a byli rádi, že už víme…

Dům Ladislava Binka mladšího, spolumajitele koželužny v Krucemburku, byl pravděpodobně stavěn podle plánů pražského architekta Václava Roštlapila. V roce 1907 zasáhl do projektu Ladislavův mladší bratr Josef Binko, když zajistil na dodatečné úpravy fasád a interiérů začínajícího architekta Josefa Gočára, který, ještě za svého působení v ateliéru profesora Jana Kotěry, navrhl konečné řešení rozestavěného domu. Již tehdy však pracoval na návrhu sousední Červené vily.
Na interiérech Bílé vily spolupracoval malíř a návrhář František Kysela a textilní výtvarnice Marie Teinitzerová. Vilu obklopovala rozlehlá parková zahrada. Po smrti Ladislava Binka (1963) byla bývalá továrníkova vila adaptována na mateřskou školku. Objekt využívala obec do roku 2006, kdy získal nového majitele.

Slavná Červená vila fotografa Josefa Binka se stala vlastně úplně prvním samostatným Gočárovým dílem dokončeným v návrhu i realizaci do posledního detailu. Architektura vily vychází z principů tvorby Jana Kotěry i z vlivu díla architekta Dušana Jurkoviče. Byla postavena v letech 1908–1909 jako idealizace moravské lidové chalupy a anglického venkovského sídla.
Na výzdobě vily se podílel kromě Gočára také řezbář a sochař Vojtěch Sucharda, návrhář a malíř František Kysela, nebo textilní výtvarnice Marie Teinitzerová. Přestavbě objektu na obecní byty zabránila v padesátých letech včasná památková ochrana. Dnes vilu užívají potomci Josefa Binka.

Trocha historie:
Eduard Binko, majitel koželužny ve Žďáru nad Sázavou, se na konci 19. století přiženil do koželužny v Krucemburku. Prosperující rodinný podnik postupně vedli jeho syn Ladislav, vnuci Ladislav, Josef a Dušan a pravnuk Jan. Vedli ho až do znárodnění.
V roce 1904 sochař Jan Štursa seznámil Binkovu rodinu s mladým nadějným architektem Josefem Gočárem. Fotograf Josef Binko, jeho bratr Dušan Binko a Josef Gočár měli za manželky tři sestry Chladovy, dcery zámeckého sládka a později primátora Pardubic. Marie Gočárová bydlela za první světové války, když její manžel narukoval, u sestry Terezie v Červené vile. Josef Gočár s rodinou zde později trávil letní měsíce.

Pak jsme jeli do Libice, potěšili se pohledem na opravený zámek, zašli do parčíku s mariánským sloupem a ke kostelu. Venkovní posezení při hospodě U Bambuchů, o níž jsem se dočetla, že její historie sahá až do 15. století, jsme využili k občerstvení a vyhlídce na pečlivě upravené místní náměstí.

První písemná zmínka o obci z roku 1146 uvádí, že Vladislav II. potvrdil olomouckému biskupu Zdíkovi darování libického újezdu knížetem Soběslavem již v roce 1125. Předpokládá se, že ves byla založena v 10. století na kupecké stezce, která spojovala Čechy s Moravou. Původně zde byla tvrz, kterou obývali strážci stezky v čele s Ljubjatou, od jehož jména byl údajně odvozen název Libice, ale i Liběcké stezky. Část stezky vedla i katastrem obce Sobíňov, kde jsou dosud k vidění pozůstatky strážní tvrze.

Liběcká stezka patří k nejstarším a nejdůležitějším cestám – zčásti procházela mezi močály a bažinami, vinula se nepropustnými pralesy i po březích a údolích řeky Doubravy, Sázavy a Oslavy. Ve 13. a 14. století ale ztrácela na významu a postupně její funkci převzala stezka Haberská.

Zámek v Libici byl vystavěn po roce 1709 a tehdy byl založen i přilehlý park. Původně byl postaven jako jednoduchá barokní stavba. V polovině 19. století byl zámek rozšířen a zcela přestavěn ve slohu windsorské gotiky. Na panství Libice nad Doubravou se v průběhu staletí vystřídala celá řada majitelů.

Dalším cílem byla zřícenina hradu Lichnice, který tvoří nepřehlédnutelnou dominantu Železných hor.– dojeli jsme do vesnice Podhradí, odkud je k hradu přístup. Na druhé straně kopce je Třemošnice, nedaleko ní Berlova vápenka. Celé panství patřilo nejdříve rodu rytířů Rabenhauptů, po Bílé hoře šlechticům Caretto Millesimo, pak Nadaci pro zchudlé šlechtice (vše je popsáno ve článku Po Vysočině s GM 2024).
Výhledy byly nádherné, popisy historie k dispozici, nová rozhledna skvělá – užívali jsme si všeho, co nám okolí nabízelo!

Z historie hradu Lichnice:
Na strategicky výhodně položeném kopci Světlíku v Železných horách vybudoval ve 12. století Smil z rodu Ronovců hradiště, které jeho stejnojmenný vnuk přestavěl v polovině 13. století na kamenný hrad – ten dostal tehdy módní německý název Lichtenburk a příslušná větev Ronovců se pak po něm psala. Karel IV. zařadil Lichnici ve svém zákoníku Majestas Carolina mezi hrady za žádných okolností nezcizitelné. Po různém střídání majitelů koupil roku 1410 Lichnici král Václav IV. a v jeho držení zůstal hrad až do husitských válek. Po opětovném střídání majitelů, kdy hrad odolal všem útokům Švédů, se mu stala osudným jeho strategická poloha a mohutnost. Král Ferdinand III. vydal roku 1648 rozkaz nařizující pobořit hradby. Od té doby se hrad stal zdrojem levného kamene na stavbu vesnických domů a definitivní zříceninou.
Pozůstatky hradu jsou chráněny jako kulturní památka – navíc stojí na území chráněné krajinné oblasti Železné hory, geoparku Železné hory a západní úbočí hradního vrchu je součástí národní přírodní rezervace Lichnice.

Sešli jsme pak dolů a zastavili se u Žižkova dubu, kterému se říká Strážce Lichnice.

Stáří stromu je úctyhodné, i když nelze přesně říct, kdy byl dub zasazený – zřejmě se tak stalo kolem roku 1250, kdy hrad Lichnice vznikal. Žižkův dub totiž roste na místě, kde bývala brána vnějšího hradního opevnění.
V 15. století získal hrad Mikuláš Trčka z Lípy. Doba vlády Trčků na Lichnici znamenala rozvoj hradu.
Z této doby snad pochází legenda spojená s existencí Žižkova dubu. Vypráví, že majitel hradu Mikuláš Trčka, který dlel právě v Praze, musel náhle dále cestovat. Poslal o tom zprávu po mladém rytíři Vilémovi, který se po příjezdu na Lichnici do Trčkovy manželky Kateřiny zamiloval. Hradní paní byla ovšem zdrženlivá a Viléma posílala v jeho zájmu z Lichnice pryč. Přesto ale svolila ke schůzce na rozloučenou, a to u dubu poblíž brány. Prchlivý manžel Mikuláš Trčka se v tom okamžiku vracel na hrad a dvojici přistihl. Choť Kateřinu nechal na Lichnici zazdít a rytíři Vilémovi setnout hlavu.

Konec výletu – odjezd domů. Cestou jsme jeli přes osadu Lipka – není možné se nezastavit u památné lípy. Zámeček, dříve středověká tvrz, je nyní v soukromých rukách a staví se tu hodně bez ohledu na kulturně-historický význam lokality. Lípa je oplocená, přístup k ní není. Tedy ani k blízkým hrobům bývalých majitelů rytířů Kustošů, kteří léta vlastnili zámeček a jsou zde pochovaní. Mirek v roce 2016 naštěstí nafotil tehdejší stav objektů i hrobky.

Lípa byla vyhlášena vítězem celostátní ankety Strom roku 2016 a zastupovala pak Českou republiku i v mezinárodní anketě Evropský strom roku 2017, kde skončila na 3. místě.

Nyní zařadím Mirkovy fotografie z konce dubna 2016:

Do nynější podoby byla hrobka uvedena v roce 1936. Krypta byla vyčištěna a ostatky lidských koster uloženy do kovové rakve. Klenba hrobky byla zesílena a po uložení rakve zcela uzavřena. Byla postavena kamenná zeď, do které jsou vsazeny čtyři pískovcové náhrobní kameny, které původně ležely na zemi a zakrývaly kryptu.

V průběhu cesty domů jsme projížděli Štěpánovem, osadou, která patří k obci Bezděkov – tou také vedla v roce 2016 trasa akce Léto v Železných horách. Zastavili jsme u zámku Štěpánov, který už je v soukromých rukách a není přístupný. Fotografie a informace jsou ve článku Údolím Doubravky 2016.

Související články
Podhůří Železných hor a památné lípy:
Železné hory 2007
Podzimní putování Železnými horami
Nasavrky a okolí

Jan Zrzavý:
Jan Zrzavý a Okrouhlice
Radňov-Krásná Hora-Okrouhlice
Jan Zrzavý v humpolecké 8smičce

Kraj kolem Železných hor:
Sobíňov-Maleč-Přibyslav-Arnolec