Nejen Krušné hory a Duchcov, ale i Bílina, Ledvice, Litoměřice a další zajímavá místa
22. – 25. srpna 2024
Ve čtvrtek 22. srpna jsme Iva, František a já nastoupili do Václavova auta a vydali se z Vysočiny „na sever“. Pro dnešek jsme měli naplánovaný program, jemuž pracovně říkáme KPČ, tedy kulturně poznávací činnost. 🙂
První zastávka byla v Doksanech, obci s necelými pěti sty obyvateli, kde jsme navštívili klášter, původně románský, vystavěný nedaleko řeky Ohře.
Klášter v Doksanech je rozsáhlý a pozoruhodný barokní komplex, jehož vznik je spjat s počátky premonstrátského řádu, založeného sv. Norbertem v roce 1121. První klášter tohoto řádu v českých zemích byl v roce 1140 založen na Strahově, poté kníže Vladislav II. založil v roce 1144 klášter premonstrátek v Doksanech nedaleko Litoměřic, ve kterých už tehdy byla kapitula.
Doksanský klášter prosperoval, i když byl během husitských válek několikrát vypleněn, ale císař Josef II. ho v roce 1782 v rámci svých reforem zrušil. Od začátku 19. století do roku 1945 patřil celý areál rodu Lexů z Aehrenthalu, kteří klášter upravili do podoby zámku, ze zahrad se stal anglický park. Nyní patří větší část areálu státu, menší Strahovskému klášteru – působí zde sestry premonstrátky.
V tomto článku uvádím fotografie pořízené Ivou a Františkem, i já jsem jich pár spáchala.
Prošli jsme, co bylo v rozsáhlém areálu přístupné – tři nádvoří, zahrady s altány, rozlehlé objekty hospodářské – je vidět snaha udržovat okolí v poměrném pořádku, i když budov je mnoho a vyžadují opravy.
V nedalekých Litoměřicích (asi 23 000 obyvatel) jsme se setkali s Mílou, která přijela vlakem z Duchcova. Naplánovala prohlídku pamětihodností – předem jsme od ní dostali nástin těch, které přicházejí v úvahu, takže jsme se měli nač těšit – pro mne bylo jedno z nejstarších měst v českém království dosud neznámé. Ale teď už mohu říct, že metropole Zahrady Čech je hodna svého jména.
Nejstarší osídlení bylo podle archeologů na tzv. Dómském pahorku, což je vyvýšenina v historickém jádru města Litoměřice – bylo zde doloženo knížecí přemyslovské hradiště, ale místo lidé osídlili již ve starověku.
Roku 1057 zde založil kníže Spytihněv II. kapitulu a románskou baziliku sv. Štěpána, během staletí přestavovanou. V současnosti je katedrála s věží i ostatní církevní budovy, které se na Dómském pahorku nacházejí, v podobě barokní – tu dostali od litoměřických stavitelů z italského rodu Broggio. Giulio Broggio a jeho syn Octavio se v Litoměřicích usadili a během 17. a 18. století vystavěli ve městě a širokém okolí množství nádherných staveb.
Po parkánech nad řekou Labe, odkud byly krásné vyhlídky na Dómský pahorek, jsme postupně došli na Mírové náměstí.
Z parkánu jsme prošli do uliček starého města ke kostelu Zvěstování Panny Marie. Byl vystavěn podle návrhu litoměřického barokního architekta Octavia Broggia a dokončen v roce 1731.
Proti kostelu Zvěstování Panny Marie stával dům šlechtice Hroznaty (1219), který pak náležel klášteru v Teplé. Od 17. století patřil jezuitům a po zrušení jejich řádu byl v domě zřízen kněžský diecézní seminář – s kostelem Zvěstování Panny Marie byl propojen nadzemní chodbou.
Velký dojem na nás udělal výhled z ochozů obrovského odsvěceného kostela.
Vycházka historickou částí města pokračovala ve velmi přejícím letním počasí.
Dům byl postaven v období dnes nazývaném jako jagellonská gotika, během vlády Vladislava II. Jagelonského.
Kostel Všech svatých v Litoměřicích je barokní děkanský kostel, který se nachází v centru města v jihovýchodním koutu Mírového náměstí naproti Staré radnici. Výraznou dominantou stavby je věž vysoká 54 metrů s ochozem a věžními hodinami.
Na budově Staré radnice, která dnes slouží jako muzeum, je vzácná pamětní deska:
V tomto domě působil jako městský písař mistr Pavel Stránský, obhájce českého jazyka, českého státního práva a tvůrce díla „O státě českém“. Roku 1627 odešel do exilu pro účast na odboji českých stavů proti Habsburkům. (Zemřel 1657 v polské Toruni.)
Z náměstí jsme se kolem kostela sv. Václava vydali k Parku Václava Havla, který leží u bývalých městských hradeb a Jezuitské hvězdárny – je to velmi hezká část města, která přímo vyzývá k odpočinutí – podívejte se na fotografie:
Na konci 14. století byla jako součást nových hradeb při rozšiřování města vybudovaná hranolová věž, pak v roce 1705 přestavěna do dnešní podoby a využívána jako hvězdárna, od roku 2012 je zde Muzeum loutek.
Z Litoměřic není daleko do Ploskovic – procházku zámeckými zahradami s výhledem na nádherný zámek jsme si dopřáli po obědě.
Zámek Ploskovice nechala vystavět jako letní rezidenci velkovévodkyně Anna Marie Františka Toskánská na začátku 18. století. V polovině 19. století se zámek stal soukromou rezidencí císaře Ferdinanda V. Habsburského. Při této příležitosti byl zvýšen o patro a celkově upraven. Na úpravě zámku pro císaře se velkou měrou podílel jeden z nejlepších malířů a dekoratérů 19. století Josef Navrátil.
Jen asi 6 km severně od Ploskovic je Třebušín, nad nímž se zvedá vrch Kalich – tam si Žižka v roce 1421 vystavěl nedobytný hrad a od té doby se psal Jan Žižka z Kalicha – moc si v něm ale nepobyl, protože 11. 10. 1424 zemřel u Přibyslavi. Na trachytový kopec Kalich, 536 metrů vysoký, jsme stoupali po zeleně, poté po žlutě značené turistické trase a cestou si (víceméně) četli texty deseti infocedulí, které zachycovaly Žižkovo působení v českých zemích a připomínaly, že letos je to právě 600 let od jeho smrti.
Z hradu už zůstaly jen ruiny, ale odměna za výstup ve velkém vedru byla vrchovatá – chladivý větřík, úžasné výhledy a radost, že po mnoha letech chtění jsem konečně tady.
Do jádra hradu se vstupuje torzem branské věže.
Hrad měl plnit funkci strategického opěrného bodu husitů v oblasti a zároveň i osobního sídla hejtmana Žižky. První písemná zmínka o Kalichu s datem 1421 se nachází v Husitské kronice Vavřince z Březové.
Po husitských válkách se v držení hradu vystřídalo několik majitelů, ale koncem 15. století byl již opuštěn. Pozůstatky jsou chráněné jako kulturní památka.
Oč snadnější byla chůze, o to obtížnější bylo vymotat se autem Teplicemi – uzavírky, v nichž se nevyznají ani domorodci, natož pak přibyvší z Vysočiny, jejichž GPS zešílela, nás potrápily, ale rozhodli jsme se, že si užijeme vyhlídkové jízdy městem a nakonec jsme šťastně dorazili na místo určení do Duchcova.
Teď už zbývalo jen popovídat si, jak skvělý den jsme zažili a těšit se na zítřek. 🙂 Přístroje ukázaly, že jsme ušlapali pouze 10 km – a tolik radosti na cestě!
Pátek 23. srpna – ráno jsme jeli do Ledvic, Míla nás provedla – ukázala, kde bydleli rodiče, prarodiče, tetičky a jiní příbuzní před tím, než se Ledvice musely vystěhovat kvůli těžbě. Větší část původního města, o němž je písemná zmínka už v roce 1209, je zničená, jáma už zarůstá, ale zemina pracuje a sedá – tam se bude moci stavět až za mnoho desítek let. Kde je to možné, vznikají nové obytné čtvrti. Ve 30. letech minulého století měly Ledvice více než 5000 obyvatel, důlní činnost způsobila, že nyní tu žije kolem 500 lidí.
Na 10. hodinu jsme měli objednanou prohlídku nedaleké Elektrárny Ledvice.
Trocha historie: 1961 zahájeny zemní práce, 1972 uvedení Elektrárny Ledvice do trvalého provozu, od roku 1992 patří ČEZu.
Na úvod jsme shlédli 13ti minutový, velmi působivý edukační film o zrodu země, vzniku uhlí, dinosaurů atd., následovala prohlídka areálu.
V Elektrárně Ledvice je spalováno hnědé uhlí z Dolů Bílina. Uhlí je dopravováno přímo pásovými dopravníky ze sousední Úpravny uhlí Ledvice, a to buď do zásobníků paliva jednotlivých kotlů, nebo na manipulační skládku.
Hlavním bodem návštěvy je výstup na 144 metrů vysokou vyhlídkovou věž, která je nejvyšší budovou v ČR. Nahoru do 20. poschodí se jede rychlovýtahem, pak je třeba po 50 schodech vystoupat na zasklenou plošinu a z ní přejít na ochoz, odkud je kruhový výhled.
V dálce byl opar, takže jsme podle popisů a informačních tabulek jen určovali směr, kde se co nachází – výhledy i pobyt v areálu jsme si užili, strávili jsme tu dvě hodiny, které změnily můj vlažný postoj k technice, které nerozumím, na obdiv!
Zmíním ještě, že v návštěvnickém centru jsme nalezli informace o právě skončených letních olympijských hrách v Paříži a v historickém souhrnu údaje o Bedřichu Šupčíkovi (1898-1957), účastníku VIII. Olympijských her v Paříži – 20. 7. 1924 v závodě ve šplhu na laně exceloval, když zdolal sedmimetrové lano za 7,2 sekundy a vybojoval pro Československo první zlatou olympijskou medaili.
Míla měla, jako vždycky, připravený program s překvapením – dnes to byla návštěva nedaleké obce Světec s kostelem a zámkem, bývalým klášterem.
Světec u Bíliny – historie kláštera a kostela je spjata s řádem Křižovníků s červenou hvězdou, strážců Božího hrobu. Řád se řídil augustiniánskou řeholí a jeho hlavním posláním byla ochrana poutníků do Svaté země a zakládání špitálů. Ve Světci sídlil ženský konvent a v Praze byla mužská větev řádu.
Klášter založili Hrabišicové kolem roku 1200 – vzkvétal až do období husitských válek. V roce 1580 byl klášter zrušen a nadále byl v držení pražského arcibiskupství.
Ve 13.22 odjížděl z Bíliny autobus do Kostomlat, odkud jsme se vraceli po značené turistické trase do Bíliny – trasa vede po Radovesické výsypce, založené v 70. letech 20. století na místě pěti vesnic (Dřínek, Hetov, Chotovenka, Lyskovice, Radovesice). Má rozlohu asi 1200 hektarů s průměrnou mocností 50–70 metrů. Povrch je rekultivován a vede tudy naučná stezka s informačními tabulemi, kde je zachycena historie kraje i vesnic, které musely ustoupit obrovskému dílu. Překvapilo nás, jak je zdejší krajina promyšleně vytvořená člověkem – stromy, louky, potůčky – zkrátka fakt nádhera!!
Z Kostomlat jsme vyrazili po modře značené turistické trase, bylo kolem 30 °C, ale vítr v krajině dost otevřené a bezlesé, takže jsme byli ochlazováni, vedro bylo přesto úmorné. Na trase 11 km dlouhé nás skoro celou cestu provázel Bořeň, ale i těleso Elektrárny Ledvice, k níž jsme získali bližší vztah. Dřív byl ústředním bodem krajiny Bořeň, nyní se dělí s věží elektrárny!!
Hodně hezká část trasy byla nad městem Bílina – umělá krajina po zasypaných vesnicích se povedla, už zarůstá stromy, jsou vytvořené cesty, vyhlídky, byli jsme překvapení tou pohodou – doporučuji všem návštěvu. Na kopci nejblíže města jsme došli k Pohádkovému lesu – z Bíliny je to vycházka jen na pár kilometrů (i když do kopce), kterou zvládnou i děti. Ještě jsme neviděli tak bohatou „výstavu“ všech možných pohádkových postav, z večerníčků, i těch moderních, které už my ani neznáme, na jednom místě – táhne se tato pohádková krajina snad kilometr, říkají, že je tam asi 130 umělecky zpracovaných pohádkových postav. Jsou v dobrém stavu, z různých materiálů a děti se můžou klouzat např. z tlamy mamuta, či vlézt do zadku hrochovi a vylézt tlamou – je to pro rodiny výlet na celý den.
Asi 16ti tisícové staroslavné město Bílina leží v údolí stejnojmenné řeky – na severu je pás Krušných hor, na východě snové kopce Českého středohoří. První písemná zmínka pochází z roku 992, kostel sv. Petra a Pavla je ze 2. poloviny 11. století. Na začátku 16. století získali panství do dědičného držení Lobkovicové, kteří postavili v 17. století zámek.
Bílinská minerální voda byla známá už v 16. století – lázně navštěvovaly největší osobnosti historie, byl vybudován park, ale provoz lázní byl v roce 1998 přerušen.
K odstavenému autu jsme vycházkově prošli a prohlédli si celé město, poté odjeli do Duchcova. Tam nás zklamala provozovna, kde jsme vždycky chodili na dobrou pizzu – s novým personálem vše špatně!
Sobota 24. srpna – ráno odjezd do štábu pochodu ve škole, v 8 hodin odtud autobusem na Dlouhou louku – navržený program jsme si upravili podle svých představ – po letech jsme se zase těšili na Flájský kanál u německých hranic.
Nejdřív jsme z Dlouhé louky zamířili k rozhledně na Vlčí hoře – zrána nebyly kvůli oparu výhledy do daleka, přesto spokojenost.
Vrátili jsme se na modře značenou turistickou trasu a šli směrem k zaniklým obcím Vilejšov a Fláje – cesta vedla lesy, nádhernou přírodou s výhledy vůkol, větřík vanul a ochlazoval nás, nikde nikdo – jako v ráji!
Obrázky a texty jsou ve článku z roku 2016 Fláje – vodní nádrž a Nový plavební kanál, Český Jiřetín.
Tam, kde je nyní vodní nádrž, stávala obec Fláje – protože už několik let je nedostatek vody, objevují se na obnaženém dně věci někdejších obyvatel. Pro vzpomínání případných pamětníků jsou přiloženy ke kříži.
Osada Fláje je zmiňována už ve 14. století. Němečtí obyvatelé byli pro svou blízkost k hranicím Saska silně ovlivněni myšlenkami Martina Luthera, který svým vystoupením roku 1517 spustil reformační protestantské hnutí. V centru obce Fláje byla v roce 1653 postavena dřevěná modlitebna pro luteránské obřady a zdejší obyvatelé ještě dlouho po bitvě na Bílé hoře žili protestantským životem. Teprve za vlády Jana Bedřicha z Valdštejna, kterému panství v roce 1664 připadlo, byl i zde vytvořen tlak na návrat obyvatelstva ke katolickému vyznání, modlitebna opatřena věží a přestavěna na katolický kostel sv. Jana Křtitele do podoby, v jaké ho v blízkém Českém Jiřetíně vidíme dnes – kvůli stavbě přehrady tam byl v roce 1969 přenesen.
Přehrada Flájeje unikátní svou dutou konstrukcí a kvůli tomu je zařazena mezi kulturní památky České republiky.
Okolí je připravené na příchod turistů – většina jich z obou stran hranice přijede na kole či autem, jen malá část přijde po svých – je tu veškeré vybavení – Íčko, restaurace, altány, lavičky pod stromy na louce – pěkné!
K začátku Flájského kanálu, který je na naší straně asi 4,5 km dlouhý, je od hráze asi kilometr. Cesta kolem kanálu je zajímavá, ale místy svízelná, protože plná kořenů, které je nutné překračovat a dávat pozor, kam stoupneš.
Plavební kanál, který přes Český Jiřetín do Clausnitz propojil Flájský potok s řekou Freiberger Mulde, byl dokončen v roce 1629 a sloužil k přepravě dřeva. Celková délka kanálu byla 18 km. Táhne se podél příkrého úbočí, někde se sklonem až 45°, je asi 2 m široký.
Kanál je nejstarší technickou památkou svého druhu v Čechách, svému účelu sloužil plných 243 let a kvůli němu zmizel prales, který odpradávna stál ve flájské kotlině.
Mezi lety 2011 a 2013 došlo k částečné opravě plavebního kanálu a zřízení naučné turistické stezky podél něj.
Byla jsem šťastná, že tudy znovu jdeme – bylo sice veliké vedro, ale naše trasa byla skvělá, protože lesem skoro pořád. Vzpomínali jsme na Mirka a na to, jak jsem v roce 2016 zapomněla na hrázi přehrady ruksak. Mirek to zjistil, nesl ho pár kilometrů, já v klidu, lehce, bezstarostně – když se mě s Mílou zeptali, kde mám ruksak, šly na mě mdloby. Ale ta úleva potom… 🙂
Došli jsme do Českého Jiřetína, z trasy kolem kanálu asi 1 km z kopce k autobusu, který nás zavezl do Litvínova, tam jsme přestoupili a dojeli do Duchcova.
Spěchali jsme s polidštěním, protože jsme mířili na koncert v zámku, který se konal v rámci hradozámecké noci. Hrála německá umělkyně Sylvie Ackermannová na klavír z roku 1795, který si přivezla, když ho předtím, stejně jako několik dalších, které vlastní, nechala opravit.
Koncert ve velké síni galerie Valdštejnského zámku v Duchcově byl nádherný – lze si snad přát něco víc?!
Pak nás Míla pozvala do bistra Barbora na skleničku – tam proběhla i tiskovka, hojně všemi kladně připomínkovaná. Domluvili jsme program na neděli, poslední den zdejšího pobytu.
Neděle 25. srpna 2024 – sraz v 9 hodin ve štábu pochodu – rozloučili jsme se s pořadateli a známými, převzali diplomy, placky, tatranky a vyrazili za kulturou.
Dalším cílem bylo muzeum s nově instalovanou expozicí Já, Giacomo Casanova (1725–1798), která nabídla množství zajímavě zpracovaných textů, spoustu fotografií, obrazů, šatstva, paruk apod., a několik sálů, kde jsme poznávali Historii města Duchcova od dob nejstarších.
Další osudy viz Reinerova freska v Duchcově.
Neuškodí pár řádků o zámku Duchcov:
Nejvýraznější stopu zanechal na zámku starobylý rod Valdštejnů, který získal panství po Lobkovicích v roce 1642 a držel jej až do roku 1921.
Zámek, jak jej známe dnes, dal v letech 1675–1685 vystavět Jan Bedřich z Valdštejna podle plánů architekta Jeana Baptiste Matheye (1630–1696) na místě staršího renesančního lobkovického sídla.
Barokní období zámku vyvrcholilo stavbou hraběcího špitálu s kostelem Nanebevzetí Panny Marie s freskou Václava Vavřince Reinera (1689–1743). Autorství špitálu z let 1716–1728 je přisuzováno litoměřickému staviteli Octaviu Broggiovi (1670–1742) nebo architektu Františkovi Maxmiliánovi Kaňkovi (1674–1766).
Barokní freska ze zrušeného panského špitálu v zámecké zahradě byla na počátku 80. let minulého století osazena do nově postaveného výstavního pavilonu, navrženého architektem Janem Sokolem.
Domů jsme s Ivou jely vlakem, příjezd do Jihlavy 18.30, s Václavem jeli v autě Míla, její otec a František – cesty bez problémů. Pocit vděčnosti za možnost zažít několik krásných dní…
Jsem nezbeda a duchcovskou akci v roce 2023 jsem dosud nezpracovala, tak se podívejte, co jse zažili při Pochodu Giacoma Casanovy v roce 2022. 🙂