340. výročí mučednické smrti na Mariánských ostrovech
Úterý 27. srpna 2024
Ve výroční den smrti jihlavského rodáka pátera Augustina Strobacha, jezuitského misionáře, byla v kostele sv. Ignáce z Loyoly vzpomínková akce, kterou pořádalo kulturní a informační centrum Brána Matky Boží. Osobnost významného rodáka, jehož ostatky jsou uloženy ve zdejším kostele, připomněl shromážděným průvodce Marek Skřivánek.
U oltáře byly v prosté dřevěné schránce vystaveny mučedníkovy ostatky.
Vyslechli jsme životní příběh člověka pevně věřícího a připraveného položit za svou víru život. Byl velkou osobností a je zpodobněn v jihlavském kostele sv. Ignáce na rozsáhlé stropní fresce na téma adorace jména Božího od vysočinského malíře Karla Františka Teppera z roku 1717. V nejbližší době se bude freska restaurovat.
Měla jsem štěstí a mohla si doma přečíst uložený rozsáhlý text Pavla Fochlera (1956), cestovatele, spisovatele a diplomata – velice mě zaujal, proto jsem z něj vybrala úryvky, zveřejňuji je zde a věřím, že i pro čtenáře našich stránek, zvláště pro Jihlavany, budou zajímavé.
Motto:
„Oddělují maso mrtvol od kostí a z nich hroty oštěpů zhotovují. Čím větší muž jest, tím větší jsou také hroty z jeho kostí zhotovené a proto Indiáni ti obzvláště bezživotí vysokých mužů vyhledávají. K tomuto účelu, aby totiž 12 hrotů ze mne zhotoveno bylo, nerad bych umřel, ačkoliv jinak pro Krista život svůj obětovati nejen hotov, nýbrž i žádostiv jsem.“ (Z listu Augustina Strobacha z roku 1682)
Na pozvání Ferdinanda I. Habsburského, od roku 1526 krále českého a uherského, přicházejí v roce 1555 do Prahy příslušníci nového církevního řádu, zaměřeného na školskou, katechetickou a misijní činnost – jezuité. Přímí spolupracovníci či žáci zakladatele řádu Španěla Ignáce z Loyoly (1491–1556) krátce po svém příchodu zahajují v Praze rozsáhlou stavbu svého sídla Klementina, v roce 1558 zakládají kolej v Olomouci (1573 změněna na univerzitu), následují další koleje a školy, též v Jihlavě. Jejich školství je brzy známo výbornou úrovní a absolventi jezuitských škol často zaujímají čelní místa v církevní i státní správě. Úsilí Habsburků o prosazení katolického náboženství v českých zemích vrcholí – a nejen zde.
Po objevné plavbě okolo světa (1519–1522) flotily portugalského mořeplavce ve španělských službách Fernao Magalhaese patří pod španělskou korunu dokonce i vzdálené tichomořské souostroví Mariany a na samém předpolí Asie také rozlehlé Filipíny.
Regentka Mariana Rakouská (1634–1696), vdova po Filipu IV., podepsala odchod i Nešpanělů do zámořských misií („Indií“).
Příslušníci české provincie Tovaryšstva Ježíšova působili zde nejen jako kněží, ale také jako učitelé, astronomové, lékárníci a lékaři, malíři, hudebníci a architekti.
Cesta do zámořských misií vyžadovala nejen náboženské zanícení a touhu cestovat, ale i značnou odvahu. Bylo třeba podstoupit cestu, na níž číhala tisíce nebezpečí: mořské bouře, lodě nepřátelských států a také piráti, nedostatek potravin a vody, nejrůznější nemoci. Na místě určení pak misionáře očekávaly nezvyklé klimatické a hygienické podmínky, příroda, kde neznámá zvířata a rostliny mohly pod líbivou maskou znamenat přímé ohrožení života. Obklopeni cizím prostředím museli se misionáři naučit cizím jazykům, které neměly s evropskými nic společného, museli se naučit spoléhat se jen na vlastní síly, protože nejbližší pomoc byla často vzdálena i několik dní cesty neschůdným terénem nebo po moři. Očekávali je někdy nedůvěřiví či přímo nepřátelští domorodci, kteří se na ně dívali jako na předvoj koloniální moci, mající v úmyslu je připravit o to nejcennější – osobní svobodu, setkávali se s představiteli koloniální správy, jejichž hamižnost nebo necitlivý přístup k místním záležitostem mohly kdykoliv způsobit nekontrolovaný výbuch nenávisti, jehož obětí se pak jako spojenci a představitelé cizí moci stávali v prvé řadě právě misionáři. Aby uhájili svoje ovečky a někdy i svůj holý život, museli se misionáři bránit před nájezdy útočníků – nepřátelských kmenů, protestantů, muslimů a otrokářů, pro které osady pokřtěných domorodců představovaly snadný zdroj kořisti. K tomu všemu se družily pocity beznaděje, když se práce nedařila, a naprosté odtržení od rodiny, přátel a všeho, co dosud znali, protože netrpělivě očekávaným zprávám z domova na opačné straně zeměkoule trvalo i dva roky, než se dostaly ke svému adresátovi, pokud se k němu dostaly vůbec. Odejít do misií znamenalo cestu bez návratu.
Z české provincie odešlo více než 150 členů Tovaryšstva, vrátilo se jen několik – těch, kteří zažili vypovězení řádu z portugalských (1759) a španělských (1767) kolonií, a kteří přežili kruté podmínky násilné deportace a následného věznění ve španělských a portugalských žalářích. Dva z českých misionářů se stali mučedníky – byli zabiti domorodci. Připomeňme si jednoho z nich.
Augustin Strobach a Mariany
Augustin Strobach se narodil v Jihlavě 12. března 1646 v tehdejší ulici Matky Boží 382/19 jako prostřední ze tří synů měšťana Johanna Strobacha a jeho manželky Markéty (měli ještě tři dcery). Při křtu v chrámu sv. Jakuba ještě týž den dostal druhé jméno Ignác na paměť sv. Ignáce z Loyoly, zakladatele Tovaryšstva Ježíšova, k němuž se matka modlila za hladký porod. Výchova v prostředí hluboké zbožnosti měla velký vliv i na Augustina.
Jiný Johann Strobach, velmi pravděpodobně příbuzný, snad strýc, byl v letech 1687–1691 rektorem jihlavského jezuitského gymnázia.
V době Augustinova dospívání a zrání doznívaly důsledky třicetileté války. Když povyrostl, obrátil Augustin celou svoji mysl k „apoštolu Indií“, španělskému misionáři sv. Františku Xaverskému.
František Xaverský (1506–1552) během svého mnohaletého putování po Asii přinesl křesťanství do tolika vzdálených míst světa, jako žádný z misionářů předtím – a snad ani potom.
Strobach se podle vzpomínek současníků španělskému misionáři podobal nejen zbožností, ale i některými tělesnými rysy. Byl vyššího vzrůstu s černými hustými vlasy, širokým čelem, bledých tváří a stydlivého zraku. (Je jedním z mála našich misionářů, snad i jediným, jehož realistický portrét existuje: v době jeho smrti ještě žili pamětníci a členové rodiny, díky jejichž vzpomínkám bylo možno podobu namalovat).
Na jezuitském gymnáziu v Jihlavě absolvoval humanistická studia s vyznamenáním, ovládal češtinu i němčinu.
Teologii začal studovat v Olomouci, v roce 1662 byl s výtečným prospěchem promován na magistra filosofie. V Brně byl roku 1667 přijat do jezuitského noviciátu, odkud byl po roce vyslán vyučovat na různá místa, v únoru 1674 byl v Olomouci vysvěcen na kněze. V roce 1677 se v Telči podrobil třetí probaci jezuitského řádu. V té době byl v Telči předčítán okružní list generála řádu Juana Pabla Olivy, jímž byli hledáni kněží pro misie v Mexiku, na Filipínách a na Marianách.
28. března 1678 byl na svou žádost vybrán českým provinciálem do zámořských misií. Ve skupině šesti misionářů, potvrzené onoho dne, byl kromě Augustina Strobacha určen pro Filipíny a Mariany ještě Matěj Kukulín ze severomoravské Mohelnice, Jan Tilpe ze slezské Nisy a Pavel Klein z Chebu, pro Mexiko byl určen Josef Neumann původem z Bruselu ve španělském Nizozemí a Šimon Boruhradský z Polné u Jihlavy, do paraguayských misií měl odjet pražský Václav Christmann.
11. dubna 1678 vyrazili a za obtížných podmínek časného jara překročili pěšky a na koních Alpy a přes Trident se dostali až do severoitalského Milána, přes Pavii dorazili do Janova, kde misionáři poprvé uviděli moře a dopluli do španělského přístavu Cádiz.
Od příjezdu našich misionářů trvalo téměř dva roky, než byla v létě 1680 vypravena flotila do Mexika. Strobach se po tu dobu věnoval sebezpytování, geografii a doplnil si i teologické vzdělání, aby mohl složit slavnou profesi se čtvrtým slibem.
15. září 1680 připlula loď s misionáři šťastně do přístavu Veracruz na pobřeží Mexického zálivu. Po pobytu v Pueble se určení misionáři vydali napříč hornatým mexickým vnitrozemím přes hlavní město do přístavu Acapulco, odkud jednou ročně vyplouvala galeona na Mariany a Filipíny. V pátek 28. března 1681 vypluli a 13. června 1681 uviděli zemi.
Souostroví Mariany v severní části Tichého oceánu tvoří řetěz tropických ostrovů táhnoucí se severojižním směrem v délce 720 km. Jižní skupinu velkých vápencových ostrovů tvoří směrem k severu hlavní ostrovy Guam (549 km2), Rota (85 km2), Saipan (123 km2) a Tinian (102 km2) a skalisko Farallón de Medinilla. Severní skupina dnes neobydlených sopečných 11 ostrovů s častou vulkanickou činností má celkovou rozlohu 168 km2 .
V době objevení Evropany byl počet obyvatel odhadován na zhruba šedesát tisíc. Ostrované se nazývají Chamorrové (znamená to „ušlechtilí“) a jejich předkové přišli na ostrovy z původní pravlasti pravděpodobně v Indii asi před 3500 lety. Před příchodem Španělů nežili na ostrovech žádní čtyřnožci, s Evropany se sem ale dostali psi, koně, krávy, kozy a ovce, bohužel také potkani a myši.
Zpočátku dobré vztahy domorodců se Španěly se však postupně kazily, když misionáři začali vystupovat proti nahotě ostrovanů, kultu předků spojeném s pohřbíváním pod obytnými domy a sexuální iniciaci mladých žen. Vládnoucí kastě se také nelíbilo, že mezi křesťany byli přijímání i příslušníci níže postavených vrstev společnosti.
Rozpory rostly a během vzpour proti nové vrchnosti bylo zabito kromě mnoha vojáků ve španělských službách také několik misionářů.
Na ostrovech působila v 17. a 18. století necelá desítka příslušníků České provincie Tovaryšstva Ježíšova. Spolu s Augustinem Strobachem se na Guamu vylodil i Jan Tilpe a další tři misionáři a také Antonio de Saravia, nově jmenovaný guvernér Marian, spolubratr Matěj Kukulín přibyl 24. července 1682.
Prvním úkolem mužů bylo naučit se domorodému jazyku. Strobach působil na Guamu jeden rok, v lednu 1683 byl přidělen na sousední ostrov Rota.
Otevřený odpor proti Španělům na Marianách byl organizovaný hlavně představiteli vládnoucí kasty. Ke vzpouře, která vznikla v roce 1684, dal podnět svým neuváženým rozhodnutím o sestěhování obyvatel severnějších ostrovů na Guam sám zastupující guvernér. Skutečným důvodem nebyla ani tak úrodnost Guamu a jeho lepší životní podmínky, jako spíš možnost mít ostrovany stále pod dozorem. Rozhodnutí o sestěhování se setkalo s nesouhlasem nejen na Rotě, Saipanu a Tinianu, ale i na Guamu samotném.
Během vzpoury, která se rozhořela na všech ostrovech, zajali Augustina Strobacha na ostrově Tinian, odvedli do vesnice Marpu, kde mu místní náčelník odmítl podat vodu a poslal jej do další vsi. Zdejší náčelník Quijao, nepřítel křesťanů, se zeptal na Strobachovo chování a strážci odpověděli, že se modlil ke svému bohu. Strobach se zeptal, proč jej vzbouřenci chtějí zabít, když nikoho z nich slovem ani skutkem neurazil. To vzbouřence uvedlo do rozpaků. Strobach pak svoje slova ještě zopakoval, ale při nové zmínce o Bohu se Quijao rozčílil a se slovy, že jeho Boha neuznává, a že se uvidí, jestli může Strobachovi pomoci, jej uhodil kyjem do hrdla tak silně, že ten téměř ihned skonal.
K vraždě došlo buď 27. července či 27. srpna 1684. Strobachovi bylo tehdy 38 let.
Poslední zbytky odporu zlomili Španělé až v roce 1695. Do roku 1700 bylo veškeré obyvatelstvo Marian, které přežilo léta bojů a trestných výprav, soustředěno jen na ostrovech Guam, Rota a Saipan. Dnešní Chamorrové jsou všichni míšenci – poslední čistokrevný Chamorro zemřel roku 1826.
Superior jezuitských misií na Marianách páter Antonio Guardari poslal s vysvětlujícím dopisem z 28. února 1697 lebku a několik kostí Augustina Strobacha, které se domorodým křesťanům podařilo zachránit, provinciálu české provincie do Prahy, aby jej tímto darem pohnul k vyslání dalších misionářů. K ostatkům přiložil list s vysvětlením, že barbaři (povstalci) zahrabali mrtvolu misionáře do země, aby shnila a maso odpadlo od kostí. Z delších kostí pak vyrobili hroty oštěpů, ostatní vhodili do ohně. Lebku a některé z nerovných kostí pak ponechali v hrobě, odkud je domorodí křesťané později vykopali.
Zachráněné ostatky pátera Strobacha byly převezeny tehdy obvyklou cestou přes filipínskou Manilu a celý Tichý oceán do mexického Acapulka, odkud pak putovaly napříč Mexikem do přístavu Veracruz, přes Atlantik do Španělska, odtud do Prahy a následně do Jihlavy, kde byly 11. prosince 1702 slavnostně uloženy v hrobce kostela sv. Ignáce. Zde odpočívaly až do roku 1772, kdy je z obavy před ztrátou či dokonce zneuctěním v důsledku blížícího se zrušení řádu tajně přenesl páter Josef Faschang, jezuita a jihlavský rodák, do mariánské svatyně na Svaté Hoře u Příbrami, kterou jezuité spravovali. Jedním z nich byl Jan Marschadt, bývalý misionář v ekvádorském Quitu, úřad superiora tehdy vykonával jihlavský rodák František Czepani. Řád byl zrušen 21. července 1773, páter Josef Faschang se v roce 1815 stal svatohorským proboštem a tuto funkci vykonával až do své smrti v roce 1833. Strobachovy ostatky odkázal ve své závěti svatohorskému chrámu.
Při 200. výročí mučednické smrti Augustina Strobacha zorganizovala brněnská diecéze 27. srpna 1884 na podnět jihlavských měšťanů oslavu, ke které brněnský biskup ThDr. Frantšiek Bauer vydal zvláštní pastýřský list s krátkým popisem života a zásluh Augustina Strobacha a pražský arcibiskup kardinál Bedřich Schwarzenberg byl požádán o povolení přenést ostatky mučedníka zpět do Jihlavy.
Ostatky pak byly převezeny železnicí přes Prahu do Jihlavy, kde byly s velkou slávou pozdraveny a 20. srpna 1884 po bohoslužbě za zemřelé uloženy v sakristii nyní již bývalého jezuitského kostela sv. Ignáce.
8. září 1887 odhalilo město Jihlava za účasti velkého počtu duchovenstva, vojska, různých spolků i jednotlivců na rodném domě Strobachově v ulici Matky Boží č. 382/19 (kdysi Frauengasse) svému rodáku a mučedníkovi pamětní desku, slavnostní řeč pronesl věhlasný vídeňský kazatel jezuita Heinrich Abel. Zřejmě krátce po vyhlášení československé republiky v roce 1918, podle jiných údajů až při bourání rodného domu po druhé světové válce, snad z důvodu německého textu, deska zmizela. Zapomenuté ostatky Augustina Strobacha jsou v prosté dřevěné skříňce někdy z třicátých let uloženy v kostele sv. Ignáce dodnes.
Ve svém prvním listu z Agani z 2. května 1685, adresovaném českému provinciálu Emanuelu de Boye, popisuje Matěj Kukulín události, které se udály na Marianách od června 1684 do května 1685, i okolnosti Strobachovy smrti tak, jak se je Španělům výslechem přímých účastníků událostí podařilo zjistit. Odvolává se přitom i na list Jana Tilpeho, který tyto události též popsal.
Ve více či méně věrné podobě byly Strobachovy listy zveřejněny spolu s listy jiných jezuitských misionářů, působících po celém tehdy známém světě, v obšírném díle „Nový světový posel“ („Der neue Weltbot“), vydaném v roce 1728 v Augšpurku a Štýrském Hradci německým jezuitou Josefem Stockleinem. První životopis pátera Strobacha pod názvem „Vita et obitus venerabilis patris Augustini Strobach“ („Život a úmrtí ctihodného otce Augustia Strobacha“) u nás vydal již v roce 1691 Emanuel de Boye, provinciál Tovaryšstva v Olomouci. Z tohoto díla, psaného na základě vlastních Strobachových listů a doplněného údaji z dopisů Jana Tilpeho a rozsáhlých zpráv Strobachova přítele a řeholního bratra Matěje Kukulína, vycházel ThDr. Matěj Procházka (1811-1889), vlastenecký kněz a profesor češtiny na brněnském německém gymnáziu.
Upravenou reedici části Procházkova díla pod titulem „Smrt na ostrově – Život a mučednická smrt misionáře Augustina Strobacha“ vydal v roce 1991 v půvabné češtině poloviny 19. století ve svém malém jihlavském nakladatelství Domov a svět dnes již zesnulý Alois Šimka. Strobachových latinsky psaných 30 dopisů publikoval a stručným obsahem v češtině, případně částečným překladem doplnil ve své disertační práci Pavel Zavadil v roce 2011.
Mariánské ostrovy patří od roku 1898 USA.
Přidám několik slov o kostele sv. Ignáce z Loyoly:
Jezuité přišli do Jihlavy v roce 1625. K tomu, aby se ve městě postavil kostel, vyčlenila městská rada třiadvacet měšťanských domů. Stavba, kterou navrhl italský mistr Jacopo Brascha, byla dokončena roku 1689, definitivní podobu ale dostal chrám až v roce 1725, kdy byly věže opatřeny barokními báněmi.
Pýchou kostela se stala socha Ukřižovaného, tzv. Přemyslovský kříž ze začátku 14. století – nyní je v depozitáři Strahovského kláštera v Praze, v jihlavském kostele je replika.
Na pravé straně oltáře je v kapli unikátní opuková plastika Piety (kolem roku 1400) řazená do okruhu tzv. krásných českých madon. Socha je částečně zlacená a polychromovaná. Restaurátorské práce byly dokončeny v roce 2015.
Rozměrná stropní freska pochází z roku 1717, ilusivní hlavní oltář a štuková výzdoba z roku 1766.
Kvalitní varhany, postavené Tomášem Schwarzem v roce 1732, spolu s dobrou akustikou chrámového prostoru, umožňují pořádání koncertů duchovní hudby.
Součástí komplexu je i jezuitská kolej postavená na přelomu 17. a 18. století a také budova bývalého gymnázia. Dnes je tam knihovna a vedle vstup do jihlavského podzemí.
Související články:
O Mahlerově Jihlavě
Filmaři se vydali po stopách Gustava Mahlera v Jihlavě a okolí