Za posledním puchýřem do Krásné Lípy

52. ročník celostátního pochodu s mezinárodní účastí
14. – 17. listopadu 2024

Jedny z nejlepších vzpomínek na turistiku mám z kraje kolem Krásné Lípy, kde jsme byli v srpnu 2006. Když se v turistickém kalendáři objevilo, že Poslední puchýř se v roce 2024 bude konat právě v Krásné Lípě, byla to velká radost. Kraj to je pro nás turisty z Vysočiny vpravdě exotický – je tu k vidění mnoho věcí, které v našem kraji bohumilém k vidění nejsou. Dlouho předem Míla vše pro naši čtyřčlennou skupinu zařídila – úspěšně zajistila přihlášky, stravování, páteční zájezd, sobotní puchýřový bál i ubytování v penzionu Zátiší nedaleko Krásné Lípy, naplánovala program dne příjezdového – prostě jsme se měli jako v bavlnce.

Vyjeli jsme ve čtvrtek 14. listopadu v 8 hodin z Jihlavy. Počasí nic moc, místy poprchávalo, někde zasvitlo i slunce. První zastávku jsme udělali v Bělé pod Bezdězem – nádherné městečko, necelých pět tisíc obyvatel – Masarykovo náměstí je památková zóna, krásně upravený park se vzácnými starými stromy, zajímavé sochy, na historických domech obklopujících park, který byl původně tržištěm, je několik pamětních desek významným rodákům či obyvatelům.

Naše radost se umocnila v lidové jídelně, kde jsme si pochutnali na obědě a poté se vydali do Starých Splavů u Máchova jezera. Krajina se utápěla v mlze, ale měla své kouzlo – obdivovali jsme nádherný strom na hrázi i romantickou loďku s rybářem na tajemném jezeře končícím kdesi za mlžnou stěnou…

Staré Splavy jsou lázeňské a rekreační městečko, část obce Doksy v okrese Česká Lípa. Na přelomu 19. a 20. století se jednalo o jednu z proslulých dovolenkových destinací v Českých zemích a v celém Rakousku-Uhersku. Obec byla tehdy známá jako České Lido.

Počasí se s příjezdem do Lužických hor neustále zhoršovalo, ale my jsme sveřepě vyrazili na hrad Tolštejn, který je nedaleko Jiřetína pod Jedlovou. Naposledy jsme tu byli v tom zmíněném roce 2006, tak teď zařadím fotky, které tehdy udělal za krásného letního dne František.

Gotický hrad Tolštejn (česky Krkavčí skála) byl postaven začátkem 14. století kolem dvou znělcových skalisek (670 m), která na jih a východ spadají téměř svisle dolů a na západě souvisí nízkým hřbetem s horou Jedlová. Ze severní strany jej chránily příkopy a hradby. Tolštejn měl vynikající strategickou polohu, která umožňovala hlídat jediný schůdný přechod z Lužice na českou stranu Lužických hor.
V průběhu dějin ho vlastnili Vartenberkové, Berkové, Šlejnicové i další majitelé.

V 17. století byl opuštěn a začal chátrat, později se stal vyhledávaným turistickým cílem, s nímž se spojují návštěvy známých osobností i místní pověsti. Zřícenina je chráněna jako kulturní památka České republiky. Je volně přístupná, v jejím areálu se nachází placená skalní vyhlídka umožňující pohled na území Čech a Saska.

Dnešní návštěva hradní zříceniny byla pouze vzpomínková, kvůli mlze jsme neviděli nic, ale tak už to při turistice někdy chodí. Sešli jsme dolů do městečka, abychom si ho po letech připomněli. I v tom nečase jsme se potěšili pohledem na vzorně upravený svažitý, zčásti zatravněný střed obce, ozdobený vkusně zregulovaným potokem, opravené historické domy a obrovský kostel – v roce 1998 získal Jiřetín pod Jedlovou titul Vesnice roku.

Jiřetín pod Jedlovou je obec (dřívější město) na severní straně Lužických hor v okrese Děčín, žije v ní 665 obyvatel. Obec tvoří také osady Lesné, Rozhled a Jedlová.
Nad městečkem je Křížová hora (577 m), na kterou byla roku 1764 zřízena křížová cesta a po několika letech kaple. Je jasné, že každý turista chce na Křížovou horu vystoupit – dnes ovšem to kvůli nepřízni počasí možné nebylo. Zařadím tedy znovu fotografie z roku 2006, kdy jsme si s chutí výstup po křížové cestě dopřáli.

Z Jiřetína už jsme jeli do Krásné Lípy ohlásit se ve štábu pořadatelů a převzít Zpravodaj s přesným popisem tras a událostí následujících tří dní. Štáb sídlil v Domě Českého Švýcarska – v jedné části bylo Íčko, v prvním poschodí turistický štáb, ve druhém galerie a muzeum. Veškerý komfort pro turisty. Vše bylo přesně připraveno a předáno podle předchozí Míliny objednávky, tak jsme se mohli věnovat známým, kterých jsme letos v Krásné Lípě natrefili opravdu hodně – turisté dobře vědí, kde vždy všechno perfektně funguje a příroda jižní části Šluknovského výběžku že má v každé roční době co nabídnout.

Ubytování na trase mezi Krásnou Lípou a Rumburkem nám vyhovovalo – Václavovým autem jsme z penzionu Zátiší byli v centru dění po pár minutách (asi 3 km).

Vzpomínali jsme, že cestování do Krásné Lípy bylo mnohem složitější v roce 2006, kdy jsme přijeli na devítidenní akci vlakem, bydleli v chatkách v Horním Podluží a na starty jednotlivých etap jezdili autobusem či vlakem. A moc rádi vzpomínáme – mnohé věci byly tehdy snazší. 🙂

Myslím, že je potřeba stručně představit krásnou Krásnou Lípu – od naší předchozí návštěvy se hodně změnila – to potvrdila i Míla, která ve městě prožívala část svého dětství – jedna větev její rodiny tu žila, tak zde trávila prázdniny, pod nedalekou Vlčí horu jezdívala na dětské tábory. Byla plná vzpomínek.

Krásná Lípa je město s přibližně 3 400 obyvateli v okrese Děčín, od roku 2000 je sídlem Správy Národního parku České Švýcarsko.
Krásná Lípa vznikla zřejmě ve druhé polovině 13. století v důsledku kolonizační činnosti Ronovců, tehdejších majitelů oblasti. První písemná zmínka pochází z roku 1361, kdy jako majitel vsi je doložen Vaněk z Vartenberka. S nástupem reformace je Krásná Lípa v roce 1551 zmiňována jako celá evangelická. O zhruba 100 let později následoval úplný návrat ke katolicismu.

Pod kostelem sv. Máří Magdaleny je čtvercové náměstí, kterým protéká říčka Křinice, pramenící v lesích nad městem, jejíž koryto je dnes zakryté. V minulosti vedl přes říčku kamenný most se sochami světců. Při rekonstrukci náměstí dokončené v roce 2010 byla postavena kašna a symbolický mostek s pískovcovými sochami, představujícími Oheň, Vodu, Vzduch a Zemi, od akademického sochaře Herberta Kizsy z Kadaně.

Původní kostel na svahu nad dnešním náměstím byl vystavěn v polovině 14. století, jeho podoba je z poloviny 18. století. Monumentální schodiště ke kostelu sv. Máří Magdaleny musí obdivovat snad každý, kdo se tu ocitne poprvé.

V Krásné Lípě se nedají přehlédnout parky – stromy i keře se střídají s květinovou výzdobou, pěšinkami a vkusně zakomponovanými odpočívadly a lavičkami. Srdce nám poskočilo, když jsme si na pamětní desce u busty Ing. Karla Hiekeho přečetli, že se tento přední český dendrolog a zahradník narodil v roce 1930 v Jihlavě a žil a pracoval do roku 2011 v Krásné Lípě.

Pátek 15. listopadu – měli jsme objednaný zájezd do Žitavy a Oybinu. Odjezd byl stanoven na 8. hodinu z autobusového terminálu, jen pár kroků za náměstím v Krásné Lípě. Vyklubalo se počasí mnohem lepší než včera a ještě bylo slíbené zlepšení během dne. Naším směrem jely dva autobusy, asi 80 lidí, což je vždycky problém s komunikací, průvodkyně měla na starosti všechny účastníky.
Další autobusy byly vypraveny do Drážďan a do Šluknovského výběžku, pořadatelé zajistili i několik exkurzí v NP České Švýcarsko – vidíte, že vybrat si bylo docela stresující, protože bychom samozřejmě chtěli absolvovat všechno. 🙂

Dojeli jsme do Žitavy a průvodkyně nás úvodem zavedla do nové ulice s netradiční výzdobou fasád na blocích domů. U nás věc nevídaná. Pokusila jsem se o fotografie, ale berte je pouze jako chabé svědectví.

Žitava leží v hraničním trojúhelníku, kde se setkávají hranice tří zemí, Německa, Polska a České republiky, tedy uprostřed Horní Lužice, ve spolkové zemi Sasko. V tom místě se říčka Mandava vlévá do Lužické Nisy. Žije zde přibližně 25 000 obyvatel, oblast byla patrně osídlena již kolem roku 1000 a vedla tudy obchodní cesta přes Žitavské hory do Čech.

V roce 1158 připadla Horní Lužice jako říšské léno k Čechám. První zmínka o Žitavě je z roku 1238, název města je odvozen ze slovanského slova žito, které souvisí s pěstováním obilí v této oblasti.
Přemysl Otakar II. rozpoznal význam tohoto města pro České království a v roce 1254 udělil Žitavě městská práva, určil její budoucí značnou rozlohu tím, že na koni objel vytyčené území, nechal postavit nové hradby a udělil Žitavě důležitá privilegia, která město hospodářsky posílila. V roce 1268 založili Páni z Lipé v Žitavě františkánský klášter, který zde zřídil latinskou školu a nemocnici. Město zbohatlo obchodem s látkami a tkaním damašku. Dodnes jsou největšími pamětihodnostmi Žitavy textilie: dvě středověká postní plátna.
Za třicetileté války přijala Žitava více než 1000 rodin českých exulantů, kteří až do 19. století spoluvytvářeli pestrý kulturní obraz města.

V centru Žitavy bylo pro nás mnoho zajímavostí, ovšem málo času, tedy spěchání – průvodkyně nás upozornila jen na základní pamětihodnosti: kostel, radnice, solnice, kašna se sloupem, květinové hodiny a zvonkohra, františkánský klášter – v něm uložené malé postní plátno, tam jsme dostali trochu času na prohlídku.

V parku u hradeb je jedna z pamětihodností, kterou se Žitava pyšní – květinové hodiny. Došli jsme k nim, ale právě probíhala jejich úprava, takže jsme viděli zadnice dvou zahradnic na lešení nad kytkami. Zařadím tedy fotografii z léta 2006:

Žitavská postní plátna jsou unikátní – sloužila k zakrývání oltářů během předvelikonočního postního času. Tento zvyk se objevil už kolem roku 1000, ve středověku vznikaly ozdobné přikrývky s vyobrazením biblických scén.
V 16. století se od užívání postních pláten začalo upouštět, proto jsou ta žitavská, která se navzdory neuvěřitelným nešťastným příhodám podařilo zachránit, tak vzácná.
Malé postní plátno, které jsme viděli a vyslechli podrobný komentář v češtině, má rozměry 4,3 x 3,5 m, bylo zhotoveno v roce 1573. Je na něm zobrazeno Ukřižování, doprovázené scénami z Nového zákona – kolem Ukřižování je vyobrazeno 30 pašijových symbolů. Od 19. století je plátno muzejním exponátem.

V rychlosti jsme stačili projít ještě část muzea, vlastně kostel sv. Petra a Pavla, ale pak už přijel autobus a frčeli jsme donedalekého Oybinu.

Na dotaz některých účastníků sdělila průvodkyně, že k předvánoční výzdobě, která už v Žitavě nabírala obrátky, patří bezpodmínečně tzv. herrnhut stern, mnohacípá hvězda, někde i uvnitř prosvícená. Protože nic dalšího neřekla, zajímala jsem se na webu a zjistila toto: herrnhut stern, čili ochranovská hvězda, prý pochází od Moravských bratří, kteří v letech 1722–1732 utíkali do Lužice a usídlili se v osadě Herrnhut = Ochranov, která se rychle rozrostla na město, dnes tu žije téměř 6 000 obyvatel.

Oybin je lázeňská a výletní obec v Horní Lužici, nedaleko hranic s Českou republikou. Má přibližně 1 300 obyvatel. Dominuje jí mohutná pískovcová stolová hora s ruinami stejnojmenného hradu a kláštera.

Počasí se opravdu zlepšilo, takže absolutní nadšení nade vším, co okolo.

Žitavsko dlouhá léta patřilo rodu Ronovců, v roce 1319 získal území král Jan Lucemburský. Ve 14. století nechal hrad výrazně přestavět jeho syn, král Karel IV. – vybudoval císařský dům jako své odpočinkové sídlo, v roce 1369 založil klášter řádu celestýnů a ve spolupráci s věhlasnou dílnou pražského stavitele Petra Parléře dokončil v roce 1384 stavbu kostela.
V roce 1429 odolal hrad i útoku husitů, byl považován za nedobytný, a proto sem byla před nájezdy husitů převezena část svatovítského pokladu.

V klášteře, který český panovník na Oybinu vybudoval a zasvětil Svatému Duchu, žilo většinou šest až dvanáct mnichů z řádu celestýnů až do dob reformace, kdy se tu nakrátko usadili jezuité. (Jezuita Bohuslav Balbín sepsal historii Oybinu.) Při svém odchodu odvezli zdejší knihovnu a církevní cennosti do Prahy.

Roku 1577 udeřil do kostela blesk a ten vyhořel. K dalšímu poškození došlo po zřícení části skály v 18. století. V té době však již byl hrad neobydlený a místní obyvatelé jej využívali jako zdroj stavebního kamene.

Celý areál byl upravený, všude popisky i v českém jazyce, nádherné výhledy z obou nejvyšších plošin, romantické průchody mezi skalami roztodivných tvarů, barevné stromy. Všude označené stezky, kterými se dá sejít dolů do městečka.

V 15.15 jsem odcházela s průvodkyní, která nás vedla původní cestou spojující hrad a město – jsou tam vytesané kamenné schody a podchází se most, který propojuje část lesa s hradní cestou.

Zanedlouho jsme došli ke dřevěnému kostelíku ve svahu hory, prý se mu říká svatební.

Bylo otevřeno, vstoupili jsme a já jsem se okamžitě rozpomněla na návštěvu s Mirkem, když fotil tenhle tmavý kostel s dřevěným oltářem a dvěma malovanými galeriemi nad sebou, podlaha je z kamene, na kterém kostel stojí – úžasné. Sedla jsem si do lavice a vzpomínala… Krásná chvíle, požehnaná.

Při sestupu po schodech dolů do města jsme obdivovali mohutnou skálu s přírodní kamennou výzdobou – unikátní, neopakovatelné! Spokojenost naprostá.

V Krásné Lípě jsme zašli na večeři, v 18 hodin začalo slavnostní zahájení PP 2024 na náměstí – před Domem Českého Švýcarska promlouvali pořadatelé, činovníci atd., jak už to chodívá. Fotky nemám, ale využiji zase těch Františkových z letního srazu v roce 2006, protože už jsou památeční:

V 19 hodin začínal v kostele sv. Máří Magdaleny koncert operní pěvkyně, jejíž repertoár (převážně rozjuchané písně z muzikálů) neodpovídal mým představám o koncertě ve starobylém chrámu. Ale aspoň jsme si impozantní interiér prohlédli, a myslím, že většina přítomných turistů byla spokojená.

Pak už jsme se vrátili do Zátiší, tiskovka se odbyla u kalíšků likéru, pak příprava na zítřejší hlavní pochod – rozhodli jsme se pro pořadateli připravenou kultovní trasu o délce 13 km, k níž jsme chtěli přidávat některé zacházky podle vlastního výběru.
Sobota 16. listopadu 2024
Trasa, na kterou jsme se vydali: Krásná Lípa ČTZ – Krásný Buk – Sněžná ŽTZ – Kostel Panny Marie Sněžné – Dlouhý Důl – Kyjov, Dixův mlýn ČTZ – Kyjov, bývalá škola, kravín ŽTZ – Kamenná Horka MTZ – U pěti cest ČTZ – park nad Krásnou Lípou – Krásná Lípa.
Mapka trasy, kterou nám poskytli pořadatelé:

Počasí už od rána pěkné, během dne se zlepšovalo, takže platilo moje úsloví, že turisté jsou pánaboha milé děti. Dnešní hlavní puchýřový den se opravdu povedl!
Užívali jsme si cestou, obec Krásný Buk je plná krásných vil bývalých podnikatelů – většina továren je ale nefunkční, zmar a zkáza. Na informační tabuli jsme si přečetli, že Štefan Schindler koupil v roce 1854 dům v Krásné Lípě a na několika stávcích začal vyrábět punčochy. Tato firma existuje dodnes a je nejdéle fungující pletárnou v Česku. (V Íčku jsem si koupila poté dva páry ponožek, tak je příležitostně otestuji. 🙂 )

Největší rozkvět prodělala obec Krásný Buk před první světovou válkou, kdy byla na vzestupu manufakturní textilní výroba, která postupem času získala průmyslový charakter. Některé podniky dosáhly světového věhlasu, např. Jägrova továrna na prádlo. Tu už zde neuvidíme, ale vila Gustava Jägra (i když v ne příliš zářivém stavu) doposud k vidění je.

Podél cesty množství dobře udržovaných podstávkových domů, které charakterizují zdejší kraj. Přečetla jsem si, že tento stavební styl vznikl spojením vzhledu slovanských srubů se západoevropským hrázděným domem – podstávka je konstrukce ze svislých trámů, která nese střechu nebo patro domu. Moc tomu nerozumím, ale ty domy jsou opravdu unikátní a krásné.

Spadaným listím po svahu s bukovými lesy jsme vystoupili ke zbytkům hradu Krásný Buk.

Pokračovali jsme směrem k obci Sněžná ke kontrole u kapličky Nejsvětější Trojice na náhorní planině s krásným výhledem, kde strašně foukalo. Pořadatel nám dal výklad, kde co vidíme, krajině vévodila Vlčí hora s rozhlednou, nedávno po požáru opravenou.

Sešli jsme dolů do obce Sněžná, kde žije podle údajů asi 30 obyvatel, je tu obrovský poutní kostel Panny Marie Sněžné a vedle funkční hřbitov. Bývalí němečtí obyvatelé tu mají převážnou většinu hrobů, opravených a udržovaných. Z kostelního kopce je od sochy sv. Jana Nepomuckého výhled do krajiny, na okolní louky, kudy vede Köglerova stezka.

Kostel nechali postavit v 1. polovině 18. století manželé Liebschovi jako poděkování za přízeň osudu, který jim umožnil vypracovat se z chudého obchodníka s přízí až na zámožného majitele několika bělidel.

Okolní budovy, tedy bývalá fara a velká škola, jsou bohužel v dezolátním stavu.
Sešli jsme dolů kopcem, nazývaným umrlčí, protože se tudy vynášely rakve s nebožtíky z okolních dolejších vesnic, do Kyjovského údolí poblíž Bělidel, kudy vede i populární Köglerova stezka.

Amatérský přírodovědec Rudolf Kögler (1899–1949), rodák z Krásné Lípy, vytvořil v roce 1941 nejstarší naučnou stezku a unikátní plastickou geologickou mapu v Zahradách.

V roce 2006 byla Köglerova stezka otevřena v rekonstruované podobě s výchozím místem v Krásné Lípě na náměstí u Domu Českého Švýcarska. Stezka prochází cennými územími Lužických hor a Národního parku České Švýcarsko a stoupá na vrchol Vlčí hory k rozhledně.
Vyznačení cesty 23 km dlouhé, s 39 zastaveními a několika odpočinkovými altány, zajistili značkaři místního Klubu českých turistů.

Kyjov je vesnice, kde žije asi 25 obyvatel. Nachází se na rozhraní Děčínské vrchoviny a Lužických hor v nadmořské výšce okolo 370 metrů nad řekou Křinicí, asi tři kilometry západně od Krásné Lípy.
Krajina v okolí Kyjova byla pohádkově spanilá – míjeli jsme místo, kde do roku 1945 stával starobylý Dixův mlýn, opředený pověstmi, poté restauraci zvanou Na Fakultě a vydali se do kopce k bývalé škole a na Kinského vyhlídku.

Vrátili jsme se na žlutou značku souběžnou s Köglerovou NS a vydali se na Kamennou Horku, odtud po modře značené Stezce Českem na rozcestí U pěti cest a dál po červené značce až do Krásné Lípy. Bylo ideální podzimní počasí jako stvořené pro pěší turistiku.
Trasu vedli pořadatelé tak, že jsme vcházeli do města rozlehlým parkem, na který jsou zdejší obyvatelé jistě hrdí.
Na konci 19. století ho založil zdejší průmyslník a mecenáš města Carl Dittrich jako park soukromý, obklopující hrobku jeho rodiny.
Původní areál byl v rámci celkové rekonstrukce města rozdělen na vlastní park a lesopark. Součástí parku jsou potůčky, rybníčky, upravené komunikace, vyhlídky, altánky a posezení. Zásluhou Carla Dittricha vznikla také nemocnice, městské lázně, domov mládeže, vodovod a kanalizace.

Podobná stavba je velice ojedinělá, proto byla zařazena mezi kulturní památky. Rodinná hrobka nebyla určená jen k pohřbívání příslušníků rodiny Dittrichových, sloužily se tu i zádušní mše, během kterých prostor vytápěla kotelna umístěná asi 25 metrů od hrobky. Vytápění mělo také za úkol udržovat teplotu vhodnou k uložení ostatků.

Na kraji parku na výšině nelze přehlédnout bronzovou sochu lva, odhalenou v roce 1908 u příležitosti šedesátiletého jubilea vlády Františka Josefa I.
Socha od Klementa Grundiga z Drážďan znázorňuje českého lva chránícího štít s rakouskou orlicí. Pomník byl opraven v roce 2020.

Zašli jsme do štábu pochodu, abychom se ohlásili v cíli, koupili si Kalendář turistických akcí 2025 v České republice a odnesli si kalendáře několika turistických oblastí, bohužel kalendář oblasti Vysočina mezi nimi nebyl – inu, časy se mění…
Upřímně jsme poděkovali pořadatelům za veškeré starání a vysekli jim poklonu za bezchybný výsledek..
Možná přijde vhod mapka oblasti, kde jsme dnes putovali:

Pak rychle do auta a na parkoviště v obci Vlčí Hora – proč rychle? Protože byla tma na krku a my jsme chtěli vystoupit na Vlčí horu s rozhlednou, které je letos už 135 let, a prohlídnout si ji po opravách. Na Vlčí horu jsme nešli poprvé, ale musím přiznat, že oproti roku 2006 se mi výstup zdál delší a namáhavější 🙂

Samozřejmě jsme vystoupali na rozhlednu, ale fotografie do okolí (ani nás, účastníků 🙂 ) neměla význam. Přející čas nakonec dovolil i návštěvu Veroničiny studánky na úpatí Vlčí hory.

Rychle dolů k autu a odjezd do Zátiší k převlečení, po půlhodině zase návrat do Krásné Lípy na večeři ve školní jídelně a po ní v 18.00 do kostela na koncert Krásnolipského komorního sboru – to bylo něco podle mého gusta – děvčata zpívala s chutí a krásně, velký potlesk!!

Z kostela jsme se přesunuli do kulturního domu, kde se konala puchýřová zábava, u stolu jsme seděli s Lenkou a Jarkou z Havlíčkova Brodu. Pro velký zájem se souběžně plesalo i v nedalekém Rybništi, kam turisty dopravily autobusy.
Zúčastňujeme se hlavně proto, abychom si užili předávání královské koruny a štafety pořadatelům příštího Posledního puchýře – v roce 2025 se bude konat od 14. do 17. listopadu v Hlučíně.
Štafetu předávaly místopředsedovi Moravskoslezské oblasti dva páry v překrásných lužických krojích – celý akt byl sváteční a pozvánka příštích pořadatelů velice srdečná a vtipná.

Po půlnoci v Zátiší po náročném dni příprava na zítřejší Mílou naplánovaný výlet na Šluknovsko, do Jiříkova, Filipova a na nejsevernější bod ČR. Vstávat brzy, prý má být špatné počasí.
Neděle 17. listopadu – a opravdu bylo ve Šluknovském výběžku počasí tak špatné, jak jen si dovede natěšený turista představit – velký studený vichr, déšť, mlha, tedy hoodně nevlídno. To ovšem nezvrátilo naše úmysly – absolvovali jsme celý program! Po rozloučení v penzionu Zátiší odjezd v 8.15 směrem na Rumburk, Varnsdorf, do Filipova – to byl pro mě objev úžasný, ještě pořád tu získanou informaci zpracovávám a žasnu!

Ve Filipově žila velice nemocná tkadlena Magdalena Kadeová, jíž se v lednu 1866 zjevila Panna Maria, která jí řekla – Od teď se to hojí – a ona se skutečně uzdravila!
Na místě jejího domku, kam se scházelo mnoho prosících o uzdravení (a některá se stala), byla po přezkoumání zázraku postavena kaple, která postupně nestačila a po asi třiceti letech vznikl kostel v novorománském slohu.

Chrám je ohromující – byli jsme tam sami, laskavá průvodkyně, Němka, která mluvila perfektně česky, nás pustila dovnitř a čekala na skupinu turistů, kteří měli zamluvenou prohlídku. Před jejich příchodem jsme si prohlédli tichou loď – zážitek neopakovatelný, je třeba jej osobně prožít.
Uzdravení na přímluvu Panny Marie se prý opakovala, proto býval poutní chrám označovaný jako Lurdy severních Čech.

Chrám stojí přímo na hranici s Německem, od kterého je oddělena zdí redemptoristické koleje.
Po příchodu objednané skupiny jsme se přidali k výkladu, který probíhal v kapli, v místě, kde se Panna Maria zjevila.

Na stěně obrovské svatyně, obložené pestrými kachličkami, je velký obraz znázorňující zjevení, v chodbičce, spojující kapli s kostelní lodí, je vystaven obraz se zakomponovanými ostatky Magdaleny Kadeové (1835–1905), která se po uzdravení zabývala ošetřováním nemocných.

Obec Filipov, kde je hraniční přechod, patří ke 2 km vzdálenému městu Jiříkov, žije tu necelých 500 obyvatel.

V Jiříkově jsme si prohlídli kostel, který nechala na začátku 18. století vystavět hraběnka Ernestína z Harrachu, právě končila mše a mladý farář nás před uzavřením obrovského kostela sv. Jiří nechal vstoupit. Mše svaté se prý zúčastnilo 6 lidí (!).

Když jsme sešli kostelními schody ve větru a dešti na náměstí, viděli jsme i přes tu slotu upravený střed města s asi 4 000 obyvateli. Na začátku 20. století prý zde žilo 10 000 lidí, kteří se živili zpracováním lnu, výrobou plátna, byl tu sklářský a strojírenský průmysl, též výroba hudebních nástrojů. Nic se do dnešních dnů nezachovalo.

Přes Šluknov, Lipovou a Lobendavu jsme se vydali do osady Severní, nejseverněji položené obce na území Česka, která patří pod Lobendavu – v oblasti se překrývají česká, saská a lužická kultura.
Na parkovišti jsme nechali auto a po ZTZ došli kolem Severního potoka na hranici s Německem ke hraničnímu sloupu – je to replika, kterou nechal zhotovit KČT Krásná Lípa ke 100. výročí založení ČSR.

Šli jsme stále údolím Severního potoka k nejsevernějšímu bodu ČR, potažmo nejsevernějšímu bodu někdejší Rakousko-Uherské říše. Cesta nebyla dobrá, pršelo, byl vítr, blátivá stezka plná kořenů – ač pouze 1,6 km dlouhá, zdála se být nekonečná, často jsme přecházeli z jedné strany potoka na druhou, ale František či Václav mi vždycky nabídli pomocnou ruku.

Nejsevernější bod, přezdívaný Nordkap, je vzdálen vzdušnou čarou 290 km od Baltského moře, což je nejkratší vzdálenost Česka od moře.
Od roku 2013 je označen velkým kamenem s pamětní deskou, kolem jsou lavičky a velice hezké prostředí, které jsme si nemohli užít kvůli špatnému počasí.

Cestou k domovu jsme se zastavili na dobrém jídle v hostinci Na Staré poště, což je historická budova v Zahrádkách u České Lípy, a s plnými bříšky jeli směr Praha do města Mratín, kde Míla, která dělá rodokmen, kontaktovala svého příbuzného. Zatímco si povídali, prošli jsme městečko (asi 1 400 obyvatel). Míla byla šťastná!!
Rekapitulace:
Byly to nádherné, místy trochu náročné poznávací 4 dny, kdy jsme ušli bez jednoho 50 km.
Statistika účasti na Posledním puchýři konaném v roce 2024 v Krásné Lípě, jak ji sdělili pořadatelé:
předem registrovaní 558, příchozí 1233, pořadatelé 61, VIP a hosté 38, hudby, kuchařky, řidiči 61. Celkem 1951 účastníků.

Při turistice jsme se ocitli v různých částech republiky, tedy i na tzv. Krajních bodech – zde jsou některé články:
Město Aš s rozhlednou Háj a putování k Trojstátí
Eurorando – Trojmezí na Hrčavě