Letní turistický sraz v Bělé nad Radbuzou 2023

19. ročník
15. až 18. června 2023

Oslavy 135. výročí založení KČT rozdělili pořadatelé z ústředí na tři části: zahájení se konalo v chatě KČT Prášily při 5. setkání čtenářů a dopisovatelů časopisu Turista ve dnech 2.–4. června 2023, navazovaly pražské pochody 5.–11. června a cyklus byl ukončen na Letním turistickém srazu v Bělé nad Radbuzou ve dnech 15.–18. června.

Vyjeli jsme ve čtvrtek 15. 6. autem z Jihlavy s Václavem, Mílou a Františkem. V Horšovském Týně, první zastávce, kterou naše „pečovatelka“ Míla naplánovala, jsme obdivovali svažité náměstí, poté absolvovali celkovou prohlídku zámku a hradu, která začala ve 12 hodin. Provázela nás s pečlivostí hezká průvodkyně s výrazným řeckým nosem. Zařízení převážně renesanční, zámek a panství získali po Bílé hoře Trauttsmasndorffové a drželi je do roku 1945, hned potom převzal celý areál památkový ústav, proto zachovaný nábytek – množství renesančních truhel, skříní, židlí, křesel. Skvělá a obohacující prohlídka.

Trocha historie:
Původně biskupský hrad založený před polovinou 13. století v roce 1547 vyhořel, poté došlo k jeho přestavbě v renesanční sídlo (Jan mladší Popel z Lobkovicz).
Do správy hradu a zámku Horšovský Týn patří též přilehlý park o rozloze téměř 40 ha, kostel Všech svatých v nedaleké obci Horšov a kostel sv. Anny na Vršíčku u Horšovského Týna.
Na seznam národních kulturních památek byl areál Horšovského Týna zařazen roku 1996.

Z Horšovského Týna odjezd do Bělé přes Újezd Svatého Kříže – dříve to byla tzv. středisková obec i pro Bělou a okolní vesnice.

Kolem 3. hodiny jsme dorazili do Bělé nad Radbuzou, která si okřídleně říká „město v srdci Českého lesa“.
Chráněná krajinná oblast Český les (Němci ho nazývají Oberpfalzer Wald) má rozlohu 473 km² a tvoří část pohraničního pohoří od Folmavy na jihu po Broumov na severu. Osídlení Českého lesa Slovany se datuje do 7. století n. l., česká kolonizace byla ukončena ve 14. století, později začalo území osídlovat hlavně německé obyvatelstvo.
V Bělé žije přibližně 1700 obyvatel v 11 místních částech.

První písemná zmínka o Bělé pochází z Kosmovy kroniky z roku 1121. Město leží v malebném podhůří Českého lesa, na soutoku řeky Radbuzy a Bezděkovského potoka. Obdivovaný kamenný most, postavený v letech 1703–1723, nahradil původní dřevěný – jeho stavbu iniciovala tehdejší majitelka panství Anna Marie Terezie Metternichová.

Druhý kamenný most byl postaven v místě brodu přes Bezděkovský potok, tvoří jej pět kamenných oblouků.

Dominantou náměstí je kostel Panny Marie Sedmibolestné, postavený na začátku 18. století na místě bývalé kaple, po požáru v 19. století zásadně přestavěn.

Neprodleně jsme zamířili do městské stodoly, kde byl štáb pořadatelů. Stodola je nově vystavěná budova, kde se odehrávají zábavy, přednášky atd., prostě slouží jako komunikační centrum města.
Vše nové, pořadatelky se chovaly velmi vstřícně, vydaly nám objednané věci, zodpověděly naše dotazy a poradily, kde hledat budovy, v nichž bude probíhat doprovodný program.

Z Jihlavy nás přijelo do Bělé šest – kromě nás ještě dvě děvčata, Věra a Marie – byli jsme ubytovaní v apartmánech v Rybníku nedaleko státních hranic s Bavorskem. Osada je poprvé zmiňována v 17. století, po válce tu zůstal jen zlomek původního obyvatelstva. Na štábu jsme dostali klíče a zabydleli se v hezkém prostředí penzionu.

Večer jsme vrátili znovu do Bělé, protože v kulturním domě bylo „košilaté“ divadlo – Jak se Honza učil bát. Spolek Pokoutníci z Koutu na Šumavě připravil divákům veselý až bujarý večer – po všech protivenstvích a dobrodružstvích ve světě zjistil Honza, že nejnebezpečnější je tchyně.

Pátek 16. června 2023
V 8 hodin jsme vyšli na poměrně dlouhou, ale nádhernou okružní trasu z Rybníka do Rybníka.
Body trasy: ČTZ Závist – odbočka k prameni Radbuzy – Liščí Domky ŽTZ – Korytany – Šidlákov – Pod Kamencem ZTZ – Liščí hora – bývalé Liščí Domky – bývalé Novosedly (obnovovaný kostel sv. Jiří) – bývalá obec Mostek – barokní most u bývalé vsi ČTZ – Rybník.

V říjnu roku 2011 jsme byli na 5ti denním turistickém zájezdu v Českém lese a navštívili některá místa jako při letošním letním srazu – pramen řeky Radbuzy, klášter Pivoň atd. Je možné kliknout a nahlédnout.
Na trase jsme se setkávali s množstvím infotabulí, kde byly uvedené obce, kdysi zde v Českém lese usazené. Většinou vznikaly v průběhu 16. století v souvislosti s rozvojem sklářství. Zaslouží si, abychom aspoň zmínili jejich názvy, původně německé, po válce česky přejmenované, ale vzápětí zbořené kvůli blízkosti německé hranice:
Korytany, Malý Horšín, Velký Horšín, Draha, Stará Huť, Jánská Huť, Novosedly, Kněžská, Horka, Bernštejn, Švarcava, Liščí Hora.

Nejvyšším vrcholem Českého lesa na Bělsku je Velký Zvon (863 m n. m.), na který dřív kvůli hraničnímu pásmu nebyl přístup – příroda v okolí si zachovala svůj půvab a kouzlo – je tu doslova ráj turistiky.
Na kopci byla postavena betonová 40ti metrová vojenská pozorovací věž, dodnes slouží armádě. My jsme na věž Velkého Zvonu mohli vystoupit v roce 2009, kdy jsme se zúčastnili Zimního srazu turistů v Bělé nad Radbuzou.

Jedna z obcí, po které zbyl jen most a kříž, se jmenovala Schwanenbrückl – Labutí můstek. Po válce byla přejmenována na Mostek, ale po několika letech zbourána kvůli blízkosti státních hranic. Německé jméno dostala podle majitelů přimdského panství, pánů ze Švamberku, kteří měli ve znaku labuť – jejich panství sahalo až k řece Radbuze. V katastru pracovalo několik sklářských hutí.

Mapa dnešního okruhu:

V ubytovně v Rybníku jsme se polidštili a odjeli autem do Bělé na večeři v ZŠ – velmi dobré: kuře, rýže, salát s křenem, bramborová polévka, makovec, šťáva, dobrá káva.
Setkali jsme se s panem Ing. Janem Havelkou, emeritním předsedou KČT a současným předsedou RNDr. Jiřím Homolkou – mimo jiné jsme s nimi mluvili o problémech chaty na Čeřínku a shodli se, že současný nájemce je velice špatný, ale zatím v odboru, který chatu vlastní, stále není vůle po jeho výměně.

Děvčata a Václav s Františkem odjeli domů a šli spát, že jsou unavení. Míla a já jsme zůstaly v Bělé, absolvovaly v městské stodole přednášky ředitele archivu v Plzni a ředitelky archivu v Horšovském Týně – obě byly velice zajímavé, ale hlučeli tam lidé (i místní), kteří šli do té rozměrné místnosti na pivo, takže zážitek byl nevalný, dá se říci vysilující.

Ve 21.30 jsme šli na barokní most, tam nám dali zapálená světýlka a šli jsme kolem řeky Radbuzy ztemnělou cestou lemovanou po obou okrajích prý tisícem světýlek až k brodu. Na večerní průvod s názvem Za bludnými světýlky vodníka Radobuda podél řeky Radbuzy prý přišlo podle sdělení starosty města Libora Picky, stejného jako v roce 2009, 160 lidí.

Cesta k vodnickému baru u brodu byla romantická, ale dost náročná, protože stezka byla prorostlá kořeny okolních starých stromů. Navíc Míla i já máme problémy se zrakem, ale šťastně jsme doklopýtaly k vodnickému baru a dostaly „lahodný sliz“, jak pojmenovali pořadatelé hlt dobroty v osvětleném kelímku.
Kolem běhaly rozpustilé rusalky se světýlky po těle a lákaly účastníky do bažiny, vodník, též osvícený, až prosvícený, běhal kolem lidí a pošťuchoval je. Všeobecná vřava. Pak začal ohňostroj, byl hezký a únosně dlouhý.
Po něm jsme se s Mílou stejnou cestou vracely zpět do centra města. Asi v polovině cesty jsme se najednou ocitly v situaci, kdy nikdo nebyl před námi – teď byla noční „světýlková“ cesta pod prastarými stromy u řeky volná a krásná… Dárek od přírody svým milujícím dětem…

V Bělé jsme zašly do stodoly a počkaly na autobus do Rybníka – jel ve 23 hodin, byl narvaný. Začalo pršet, když jsme v Rybníku vystupovaly, lilo jak z konve, deštníky jsme samozřejmě neměly. Domů jsme přišly naskrz promoklé, tzn. všechno rozvěsit na sušák a doufat, že ráno bude líp. A bylo.

Sobota 17. června 2023 – hlavní srazový den
V 8 hodin ráno jsme jeli autobusem z Rybníka do Bělé, byl nabitý, celou cestu jsme stáli. Po příjezdu do Bělé jsme po troše zmatků přesedli a pokračovali do Železné, kterou jsme si vybrali jako východiště dnešní trasy.
Je tu silniční přechod do Bavorska, pro cyklo a pěší jsou hraniční přechody v Pleši a Rybníku.

V osadě Železná jsme nejdříve zašli do Parku smíření – překrásně upraveného, kde po 10. hodině začínalo dřevořezání a chystala se kovářská dílna – na to jsme ale nečekali a chutě se vydali po ČTZ zpět do Rybníka – počasí jako na objednávku, po nočním dešti vymetená obloha a voňavé lesy i louky.

Trasa: Železná – Eisendorfská (Železná) Huť – Pod Pleší – Náměstí přírody – Václav (zaniklá obec, pak rota) – Malý Zvon – bývalá Janská Huť – Rybník.

Trasa vedla, stejně jako včera, územím zaniklých vesnic – šli jsme ještě blíže hranic s Bavorskem, bylo tu liduprázdno, jen tabule, kde kdysi žili lidé… Kraj je mnohem opuštěnější než na Šumavě, příroda úchvatná, slibované výhledy na Náměstí přírody a Velký Zvon nezapomenutelné.

V Pleši, kde žilo s okolními osadami asi 1000 obyvatel, bývala sklárna, dva kostely, výstavný hotel Flora. Zachovala se jen bývalá hájovna upravená na penzion.

Zaniklá osada Václav stávala na plešské náhorní planině v sedle mezi Velkým a Malým Zvonem. Vznikla koncem 18. století na pozemcích majitele panství Václava Koce z Dobrše, podle nějž dostala název. Její místní část měla jméno Rabov. Byla zničena v 50. letech při zřizování hraničního pásma, později zde byla rota PS.

Pobyt v této krajině nutí člověka k přemýšlení hlubšímu, než si je původně ochoten připustit – na tom jsme se shodli.

Rekapitulace trasy:

Domů do Rybníka jsme došli před čtvrtou hodinou odpolední a zjistili, že oboje klíče od penzionu odnesly Věra a Marie, proto jsme nemytí a nepřezutí museli jet do Bělé autem a doufat, že je někde natrefíme – z Rybníka se nedá telefonovat, není tam signál.
Klíče jsme získali a výborná večeře vše urovnala – sekaná, bramborový salát, buchta s ovocem a želé, pak káva. Mńam!
Odchod do stodoly na přednášku o CHKO Český les – během přednášky řvali turisté, kteří přicházeli do stodoly na pivo a jídlo tak, že je šla Míla napomenout, pak Václav ty činovníky, kteří měli povoleno ve stodole mít právě v té době schůzi – překřikovali se, bylo to nedůstojné a zcela neorganizované.
Vyzvedli jsme si pamětní listy a rozhodli se, že turistického bálu, který se měl konat také v městské stodole, se nezúčastníme.

Podle sdělení pořadatelů se Letního turistického srazu v Bělé nad Radbuzou zúčastnilo 365 lidí.
Dnes jsme prožili krásný den v přírodě, viděli jsme se i se známými. Ale viděli jsme také, jak se věci i tady v Bělé mění – příroda a stavby snad k lepšímu, ale vztahy… Naposledy jsme tu byli před 14ti lety, od té doby starosta města přibral na váze i významu, byl obklopen výtečníky z regionu, mluvil hlučně bez ohledu na ostatní a právě probíhající program – myslím, že časy, kdy nás v roce 2009 jeho práce pro město a vstřícnost k turistům nadchla, jsou nenávratně pryč.

Neděle 18. 6. 2023
V 8.30 odjezd z Rybníka do Pivoně – silnička asi 10 km dlouhá vedla lesem – bylo až s podivem, že jsme dojeli do místa určení. Rozlehlý klášter v maličké vesničce a krásném letním dni je nepředstavitelně pohádkový – má už majitele, vše se opravuje, ale je to běh na roky, možná staletí, tak byl zdevastován.
Po zrušení kláštera byla budova přestavěna na zámek, který patřil Windischgrätzům, pak zestátněn. Obešli jsme klášter ze všech stran a národní kulturní památku nafotili.

Podle pověsti byl klášter v Pivoni založen krátce po roku 1040 na počest vítězství přemyslovského knížete Břetislava I. nad římským králem a pozdějším německým císařem Jindřichem III. u Brůdku, i když historici trvají na vzniku ve 13. století. Přemyslovské vojsko slavně zvítězilo v dvoudenní bitvě a zahnalo Němce na útěk. Břetislav nechal na památku svého vítězství postavit kapli.

Více ve článku Svatojakubská cesta.

V Pivoni jsme ukončili návštěvu na západních hranicích naší republiky. Do těch míst se už asi nikdy nepodívám, ale vzpomínky zůstanou nádherné. Byl to vydařený výlet, z Vysočiny jsme se setkali jen s Janou Smetanovou z Jindřichova Hradce a Líbou z Třebíče, tedy nás na Letním srazu v Bělé bylo pouze 8.

Na dnešní den jsme měli naplánovanou prohlídku kláštera Kladruby, což je vrcholné stavební dílo mistrů architektury. Tak krásný kostel jsem snad ještě neviděla – přestavěl ho Santini, vedlejší budovy jsou od Dientzenhoferta.

Ukázali nám taky klášterní cely s vybavením podle historického zápisu mnichů, kteří tu bydleli. Sloužili na okolních farách, ale bydleli v klášteře, kde se věnovali vědě – historii, botanice, astronomii atd. V klášteře se moc nemluvilo, při jídle jeden z mnichů předčítal, seděli u stolů proti sobě, aby mohli navazovat oční kontakt.

Na návštěvě v Kladrubech jsme byli v létě 2018 v rámci turistického putování západními Čechami.
Obešli jsme celý úžasný areál, užili si výhledů na městečko. Pak jsme zašli, stejně jako při minulé návštěvě s Mirkem, na jídlo do hostince Na staré poště. Spokojenost. Pak už domů jen se zastávkou v motorestu nad Pískem – káva nám pomohla.
Václav jel bezvadně, v Jihlavě jsme byli o půl sedmé.